16 C 2/2024-24 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení částky 61 065,930 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému částku 60 000 Kč. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 59 095,46 Kč, smluvní úrok 2 998,16 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč a poplatek za sjednání úvěru ve výši 295,47 Kč.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. K ústnímu jednání konanému dne , datum, se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.4. Soud vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní, a to ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , z Potvrzení o vyplacení úvěru vystaveného dne , datum, , z Potvrzení o prověření úvěruschopnosti ze dne , datum, , z Potvrzení o zaslání potvrzovací sms, ze Splátkového kalendáře, z Úvěrové zprávy, z Výpisu z běžného účtu za den , datum, , z dopisu ze dne , datum, o zesplatnění úvěru a z úvěrových podmínek.5. Na základě toho soud zjistil následující skutkový stav.6. Žalobkyně se dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit do , datum, . Ve smlouvě byla uvedena roční úroková sazba 19,99 % s tím, že celková částka, kterou má žalovaný vrátit činí 78 478,87 Kč. Dne , datum, žalobkyně žalovanému převedla na jeho účet částku 60 000 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni na předmětný závazek dne , datum, toliko první splátku ve výši 2 757 Kč. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dluhu, bezvýsledně.7. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.12. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného, přičemž z výpisu z účtu vyplývá, že se jedná skutečně o účet žalovaného. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě občanského zákoníku i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).13. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.14. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, že nespoléhala pouze na tvrzení žalovaného, ale informace poskytnuté žalovaným ověřovala. Dále uvedla, že co se týče příjmů, u nich vycházela z tvrzených údajů a tyto ověřila na základě podkladů předložených žalovaným. Co se týče výdajů, žalovaným uvedené výdaje porovnala s normativními náklady na bydlení v daném místě a s částkou životního minima. U závazků čerpala žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným, a dále z dostupných bankovních i nebankovních registrů. K tomu předložila Úvěrovou zprávu a Potvrzení o prověření úvěruschopnosti. Z nich vyplývá, že žalovaný má příjem ze zaměstnání ve výši 16 000 Kč čistého měsíčně, k čemu předložil doklad o příjmu, je svobodný, bydlí u rodičů, nemá děti a celkové jeho výdaje činí 10 000 Kč, dále byl prověřen v bankovním a nebankovním registru a v insolvenčním rejstříku a v registru NRKI.15. Pokud jde o příjmy žalovaného, žalobkyně sice uvedla, s jakou výší příjmu žalovaný v době sjednání zápůjčky disponoval, a i že tyto žalobkyně ověřila, ale neuvedla již, jakým způsobem příjem žalovaného ověřila, ani toto soudu nijak nedoložila. Pokud je v Potvrzení o úvěruschopnosti uveden „doklad o příjmu“, žalobkyně neuvedla, o jaký doklad se jedná, ani jej soudu nepředložila. Pokud jde o výdaje žalovaného, u těch se žalobkyně spokojila s pouhým tvrzením žalovaného, ačkoli sama v žalobě uvádí, že pouhé tvrzení žadatele je nedostatečné a je nutné i tento ověřit. Z Potvrzení o úvěruschopnosti vyplývají celkové výdaje žalovaného 10 000 Kč, přičemž žalobkyně neuvedla, o jaké konkrétní výdaje se jedná, zda tyto ověřovala. Lze tedy dospět jednoznačně k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo žalobkyní zcela nedostatečné a žalobkyně tak nedostála svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného.16. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruscho