17 C 112/2023-37 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala částek specifikovaných výrokem I. Žalobu zdůvodnila tím, že s žalovaným dne , datum, uzavřela smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 85 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 428 Kč. Jelikož se žalovaný dostal s úhradou pravidelných měsíčních splátek do prodlení, kdy dlužná částka nebyla uhrazena ani přes opakované výzvy ze strany žalobkyně, prohlásila žalobkyně všechny pohledávky související s poskytnutým úvěrem za splatné, o čemž žalovaného informovala dopisem. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně hodnocením dlouhodobých kreditních a debetních obratů na běžném účtu klienta.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem či vyjádřením dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Před uzavřením smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla komplexní informace o všech charakteristikách úvěru (předsmluvní informace). Žalobkyně analyzovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného za pomoci výpisu z jeho účtu, který v té době vedla (výpis z běžného účtu – všechny transakce). Úvěrový limit schválila na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného. Vnitřním systémem žalobkyně bylo vyhodnoceno, že u žalovaného byla dána dostatečná platební kapacita pro splátku úvěru. Zároveň běžný účet žalovaného zachycoval dostatečný počet platebních transakcí, aby jej bylo možno pokládat za věrný obraz drtivé většiny příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně též žalovaného lustrovala v databázích CBCB a CRIF a nalezené dluhy zahrnula do podrobné analýzy platební kapacity žalované [CBCB informace (Informace z Credit Bureau), výpisy z běžného účtu, výpis z aplikace CRIF, žádost o poskytnutí úvěru, komentář k posouzení úvěruschopnosti]. Dne , datum, žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 85 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 428 Kč. Žalovaný též přistoupila k pojistné smlouvě o pojištění jeho schopnosti splácet úvěr v případě smrti, invalidity či pracovní neschopnosti, kdy měsíční poplatek za pojištění činil 126 Kč (smlouva č. , hodnota, ). Podle čl. 8.2. obchodních podmínek účinných od , datum, , jež se staly nedílnou součástí úvěrové smlouvy, byla žalobkyně „v případě prodlení Klienta s placením tohoto či jakéhokoliv jiného úvěru sjednaného s ČSOB kdykoli Klientovi adresovat výzvu k uhrazení dlužné částky, ve které ČSOB Klientovi poskytne alespoň 30 dní k jejich uhrazení. Pokud tak Klient neučiní, je ČSOB oprávněna jistinu veškerých úvěrů sjednaných s ČSOB zesplatnit ke dni uvedeném v oznámení“ (žádost o poskytnutí úvěru, smlouva o úvěru, záznamy o podpisu klienta, Všeobecné pojistné podmínky, Sazebník ČSOB, Obchodní podmínky pro ČSOB spotřebitelské úvěry). Žalovaný postupně přestal úvěr splácet. Žalobkyně jej mnohokrát a s delším časovým odstupem před zesplatněním úvěru upomínala k řádnému splácení. Protože žalovaný nezačal splácet ani po odeslání poslední výzvy k zaplacení dlužné částky, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru (oznámení o zesplatnění úvěru ze dne , datum, , poslední výzva k zaplacení dluhu ze dne , datum, , opakovaná výzva k zaplacení dluhu, výzva k zaplacení dluhu včetně dodejek). Žalovaný nakonec žalobkyni v souladu se smlouvou zůstal dlužen jistinu 78 720,88 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závažné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Před uzavřením smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla komplexní informace o všech charakteristikách úvěru. Žalobkyně analyzovala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného za pomocí výpisu z jeho účtu, který v té době vedla. Úvěrový limit schválila na základě dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného, současně vycházela z informací získaných z veřejných registrů a poskytnutých ji žalovaným. Vnitřním systémem žalobkyně bylo vyhodnoceno, že u žalovaného byla dána dostatečná platební kapacita pro splátku úvěru. Běžný účet žalovaného zachycoval dostatečný počet platebních transakcí, aby jej bylo možno pokládat za věrný obraz většiny příjmů a výdajů žalovaného, kdy lze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že pro posouzení solventnosti žalovaného měla k tomuto běžnému účtu přístup, a proto tedy byla schopna úvěruschopnost žalovaného na tomto podkladě posoudit, kdy z předloženého výpisu z účtu lze zjistit výši nájmu žalovaného, ale i náklady na energie. Žalobkyně též žalovaného lustrovala v databázích CBCB a CRIF a nalezené dluhy zahrnula do podrobné analýzy platební kapacity žalovaného. Dne , datum, žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 85 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splatit v pravidelných měsíčních anuitních splátkách ve výši 1 482 Kč, současně žalovaný též přistoupil k pojistné smlouvě za poplatek 126 Kč měsíčně. Žalovaný tento svůj závazek nehradil řádně a včas. V souladu se svými obchodními podmínkami tedy žalobkyně předmětný úvěr zesplatnila. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po zaslání poslední výzvy k úhradě před podáním žaloby.6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále „z. s. ú.,“ ve spojení s § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále „o. z.“). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Zavázala se žalovanému přenechat a následně i přenechala k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. a povinnost předat mu povinné předsmluvní informace (§ § 94, 95 z. s. ú.). Prokázala poskytnutí úvěru (§ 2395 o. z.) i splatnost jednotlivých částek. Před zesplatněním úvěru dala žalobkyně žalovanému prostor delší 30 dnů, aby začal řádně splácet (§ 124 z. s. ú.). Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v mezích zákonného limitu (§ 122 odst. 1 písm. b), odst. 4 z. s. ú.). Právo sjednat též povinnost nahradit náklady uplatnění pohledávky pak plyne z § 122 odst. 1 písm. a) z. s. ú. Žalovaný se tedy narozdíl od žalobkyně ocitl v prodlení (§ 1968 o. z.), čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 11,75 % ročně do budoucna (§ 1968, § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost žalované pohledávky. Proto výrokem I. žalobě plně vyhověl.7. Výrok II. odpovídá ustanovením § 137 odst. 1, odst. 2, odst. 3, 142a odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobkyně v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínky a protože byla ve sporu plně úspěšná. Náhrada sestává ze zaplaceného soudního poplatku 3 150 Kč a z náhrad podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále „a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby soud stanovil z tarifní hodnoty 78 720,88 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a. t. částkou 4 260 Kč za celkem 3 úkony právní služby. Paušální náhradu hotových výdajů pak soud určil podle § 13 odst. 4 a. t. jako 3 x 300 Kč. Protože je advokát žalobkyně společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal soud k nákladům též 21 % DPH jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.). Celková náhrada tedy činí 19 703 Kč. Žalovaný má