17 C 258/2023-51 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 634,35 Kč s příslušenstvím představujícím smluvní pokutu za období od , datum, do , datum, za porušení povinností splácet Novou jistinu úvěru podle smlouvy o úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní, a to ze Smlouvy o úvěru ze dne , datum, , z platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, -12, Předžalobní upomínky ze dne , datum, , včetně podacího archu z téhož dne a ze dne , datum, , Oznámení o zesplatnění ze dne , datum, , z výplatní pásky žalovaného, výpisu z registru SOLUS a NRKI, Předsmluvního formuláře, Prohlášení klientů, Ověření bankovního účtu, Hodnocení klienta, Karty klienta a Dokladu o vyplacení úvěru, a zjistil následující skutkový stav:4. Žalobkyně se dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit ve 48 splátkách po 2 524 Kč měsíčně. Žalovaný dohodnuté splátky nehradil řádně a včas. V článku 6. 5. smlouvy se dohodli, že dlužníku vzniká povinnost zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % ročně z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou v případě nezaplacení Nové jistiny po zesplatnění úvěru. Z platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, soud zjistil, že žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 34 919 Kč a 6 301,76 Kč s úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě smluvní pokuty. Žalobkyně zkoumala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o.z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).10. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.11. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činil 30 000 Kč a měsíční náklady 21 970 Kč, což doložila výplatním lístkem žalovaného za srpen , rok, , výdaje žalovaného nijak nedoložila. Z výplatního lístku vyplývá sice měsíční příjem žalovaného celkem 38 766 Kč, avšak základní mzda z toho činí 23 363,60 Kč, ostatní jsou složky proměnlivé – příplatky za práci o víkendu, v noci, mimořádné prémie apod. Výplatní lístek toliko za jediný měsíc nemůže být dostačující pro závěr o pravidelných příjmech žalovaného. Navíc žalobkyně v rámci svých tvrzení uvedla čistý měsíční příjem toliko ve výši 30 000 Kč, což uvedl i žalovaný v Hodnocení klienta. Pokud jde o výdaje, u těchto žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, přičemž tento uvedl výdaje na bydlení ve výši 4 500 Kč, což lze logicky považovat za velmi nízké vzhledem k tomu, že žalovaný uvedl, že bydlí v pronájmu (nikoli družstevním ani státním či obecním) a to společně manželkou a dvěma dětmi. Nájemné ve výši 4 500 Kč včetně inkasa pro 4 osoby se nejeví jako reálné a žalobkyně tak měla tyto výdaje blíže prověřit. Na základě toho nelze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo dostačující a správné, a proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU ve znění účinném od 29. 5. 2022.12. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo třeba pohlížet i na ujednání o smluvní pokutě jako neplatné. Z toho důvodu soud žalobu v plném rozsahu zamítnul, a to včetně požadovaného příslušenství.13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř, přičemž procesně úspěšným účastníkem byl žalovaný, přičemž z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá p