17 C 275/2023-40 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 39 211,55 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Žalovaná částka představuje ve výši 15 699,99 Kč poskytnutou jistinu, ve výši 15 211,55 Kč poplatek za poskytnutí úvěru a dále částku 8 300,01 Kč a úroky z prodlení.2. Žalobu co do částky 8 300,01 Kč s úrokem z prodlení ode dne , datum, do zpětvzetí vzala žalobkyně ještě před prvním jednáním zpět, neboť tyto dle tvrzení žalobkyně přestavují nesplacené úvěrové finanční prostředky z jiné smlouvy o úvěru. Řízení tak bylo co do částky 8 300,01 Kč částečně zastaveno spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od , datum, do , datum, .3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.4. Soud vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní, a to z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , z Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , z Výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, a z podacího lístku s datem , datum, , ze Standartních informací o spotřebitelském úvěru, ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , z Potvrzení o provedené platbě, ze sdělení , právnická osoba, . a zjistil následující skutkový stav:5. Právní předchůdkyně žalobkyně se dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do , datum, . Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému převedla na jeho účet č. , č. účtu, dne , datum, částku 15 699,99 Kč. Soud si ověřil, že majitelem účtu je skutečně žalovaný a že předmětná částka byla připsána na účet žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Žalovaný nevrátil právní předchůdkyni (po postoupení pohledávky žalobkyni) ničeho. Žalovaný byl vyzýván před podáním žaloby k úhradě dluhu. Právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr.6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o.z., na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 699,99 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).11. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.12. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, a dále si vyžádala doklady od žalovaného, na základě kterých jí nevznikly pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Doklady od žalovaného žalobkyně nedisponuje, tyto nebyly soudu blíže specifikovány ani doloženy. Ze strany žalobkyně nebyly tvrzeny ani doloženy konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, ze kterých by bylo možné učinit závěr o jeho (ne)schopnosti zápůjčku splácet. Na základě toho nelze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo dostačující a správné, a proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Poučení žalobkyni ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. nemohlo být dáno, když žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila.13. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 15 699,99 Kč, přičemž ten nevrátil dosud ničeho. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 15 699,99 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 o