11 C 201/2025-13 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 11 597 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . dne 20. 2. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 360,29 Kč a úroku ve výši 236,71 Kč do 21. 3. 2024. Smlouva přitom měla být uzavřena elektronicky prostřednictvím internetových stránek právního předchůdce žalobkyně , internetová adresa, kde se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů, telefonního čísla, emailové adresy a požádal původního věřitele o poskytnutí úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl zaslán konkrétní návrh úvěrové smlouvy. Žalovaný tuto smlouvu odsouhlasil verifikačním kódem ve formě SMS, který nahrazuje fyzický podpis smlouvy. Původní věřitel lustroval žalovaného ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI) za účelem posouzení úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti žalované. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak žádosti o úvěr vyhověno. Žalovaný však své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas, když na svůj dluh řádně nehradil, dle sdělení právního předchůdce žalobkyně žalovaný neuhradil ničeho. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2025, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, došlo k převedení pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení neuhrazené jistiny (8 000 Kč) spolu s neuhrazeným poplatkem (3 360,29 Kč), kapitalizovaným úrokem (236,71 Kč) a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 597 Kč od 22. 3. 2024 (dnem následujícím po splatnosti pohledávky). Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 8. 9. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 10. 9. 2025 do datové schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru včetně formuláře pro standardní informace ze dne 20. 2. 2024, výpisem z účtu ze dne 20. 2. 2024, potvrzením o platbě, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 4. 2025 včetně seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky včetně předžalobní výzvy ze dne 25. 4. 2025 spolu s podacím archem ze dne 25. 4. 2025. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný dne 20. 2. 2024 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně se společností , právnická osoba, smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému bezhotovostním převodem na účet peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 11 597 Kč do 30 dnů, tj. do 21. 3. 2024, při překročení doby splatnosti částku 11 597 Kč, aniž by právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy. Jelikož žalovaný neplnil své smluvní povinnosti řádně a včas, neuhradil ničeho, dostal se do prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení včetně poplatků za upomínky. Posléze právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně dne 25. 4. 2025 oznámili žalovanému, že došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni za žalovaným v celkové výši 26 440,88 Kč včetně příslušenství a vyzvali ji k úhradě dlužné částky do 3 dnů od obdržení dopisu na příslušný účet, který byl odeslán dne 25. 4. 2025. Žalobkyně po žalovaném v řízení požadovala úhradu dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč, poplatku 3 360,29 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 236,71 Kč a zákonné úroky z prodlení z dlužné částky 11 597 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení. Ze strany žalovaného nebylo ničeho uhrazeno.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon