11 C 291/2024-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 33 388 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 13 974,23 Kč a poplatků ve výši 19 413,77 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 2. 12. 2022 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku v pevné výši 761 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, odměny za umožnění hradit splátky v hotovosti ve výši 2 700 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč. Celkovou částku 27 888 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 2. 2024. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 2 000 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 3. 12. 2022. Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. V žádosti žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ve výši 15 627 Kč a výdaje ve výši 10 660 Kč. Z čestného prohlášení žalované plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2024 s účinností ke dni 29. 5. 2024, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 12. 2024 vyzval žalobkyni a usnesením ze dne 18. 12. 2024 vyzval žalovanou, aby se vyjádřily, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 5. 12. 2024 do datové schránky a žalované dne 6. 1. 2025 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž jak žalobkyně, tak i žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřily a soud proto vycházel z toho, že účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru ze dne 2. 12. 2022 vč. smluvních podmínek, žádostí o úvěr ze dne 2. 12. 2022, poštovními poukázkami, transakční historií, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 14. 6. 2024 a předžalobní upomínkou ze dne 10. 9. 2024 vč. podacího lístku ze dne 11. 9. 2024. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 2. 12. 2022 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které , právnická osoba, . poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč (celkem navýšené o 12 888 Kč) ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná pobírá sociální dávky ve výši 7 777 Kč a rodičovský příspěvek / výživné ve výši 7 850 Kč, celkem 15 627 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 10 660 Kč měsíčně, která sestává z částek 1 000 Kč za bydlení a energie, částky 6 960 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, částky 200 Kč jako srážky ze mzdy a z částky 2 500 Kč jako měsíční splátky stávajících půjček. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 4 967 Kč. S tím, že žalovaná bydlí u rodičů, je svobodná a má jednu vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované a složky o vyplacení sociálních dávek. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 2 000 Kč. Dopisem ze dne 14. 6. 2024 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 10. 9. 2024 a odeslána 11. 9. 2024 s tím, že žalovaná je povinna svůj dluh uhradit nejpozději do 25. 9. 2024.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele post