11 C 39/2025-112 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 432 092,07 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 431 869,07 Kč a poplatků ve výši 223 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 28. 8. 2017 smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. , číslo, jako produkt , název, půjčka, na základě které poskytl dne 29. 8. 2017 právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 5,29 % ročně v měsíčních splátkách ve výši 2 210 K s tím, že byl povinen měsíčně ukládat na spoření minimální částku ve výši sjednané ve smlouvě. Žalovaný porušil své závazky tím, že se dostal do prodlení s platbou více než dvou splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně využila svého oprávnění ze smlouvy a vyzvala žalovaného k jednorázovému splacení celého dluhu ke dni 24. 5. 2024 ve výši 445 372,54 Kč. K témuž dni došlo k převodu zůstatku stavebního spoření na úvěrové konto. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy z dat získaných z relevantních vnitřních a vnějších zdrojů. Na základě takto získaných dat dospěl k závěru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 8. 2024 s účinností ke dni 26. 8. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 6. 2025, č. j. 11 C 39/2025-40, které nabylo právní moci dne 9. 7. 2025 byl žalovanému z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovník.3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a namítal, že žalobkyně, resp. právní předchůdce žalobkyně neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně, když z vyjádření žalobkyně nevyplývá, jak konkrétně měla být úvěruschopnost žalovaného zkoumána. Dle dostupných informací nebyla zkoumána vůbec. Z tohoto důvodu žalobkyně své zákonné povinnosti zjišťovat úvěruschopnost v žádném případě nedostala, a proto je předmětná smlouva neplatná.4. U ústního jednání žalobkyně doplnila informace k poskytnutí finančních prostředků žalovanému s tím, že obě procesní strany i nadále setrvaly na svých stanoviskách.5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako úvěrová smlouva ze stavebního spoření ze dne 23. 8. 2017, potvrzení o výši příjmu ze závislé činnosti, nájemní smlouva ze dne 7. 4. 2014 spolu s vyjádřením , právnická osoba, ze dne 17. 8. 2017, výpisy z účtu žalovaného za období květen a červen 2017, výpis z účtu Raiffeisen stavební spořitelny, výzva ke splácení dluhu ze dne 24. 5. 2024, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 22. 8. 2024 včetně přílohy č. 1, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 28. 8. 2024 včetně dokladů o odeslání a předžalobní výzva ze dne 23. 10. 2024 včetně dokladů o odeslání. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 8. 2017 smlouvu nazvanou jako smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. , číslo, jako produkt , název, půjčka, podle které Raiffeisen stavební spořitelna poskytla žalovanému dne 29. 8. 2017 bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč, které se zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 2 210 Kč a dále povinen vkládat měsíčně částku minimálně 1 500 Kč. Žalovaný v době uzavření smlouvy pobíral příjem ve výši 40 950 Kč měsíčně, bydlel v nájemním bytě a byl svobodný. Z výpisu z účtu žalovaného za období 5-7/2017 vyplynulo, že žalovaný měl příjmy ve výši až 340 000 Kč měsíčně bez bližší specifikace, zda se jednalo o další půjčky či nikoli a výdaje dosahovaly až 364 000 Kč měsíčně opět bez bližší specifikace jednotlivých karetních transakcí. Žalovaný na předmětnou smlouvu uhradil celkem částku 249 473,16 Kč sestávající ze splátek úvěru včetně převodu zůstatku spoření ve výši 94 773,16 Kč. Dopisem ze dne 24. 5. 2024 byl žalovaný vyzván k jednorázovému splácení zbytku dluhu ve výši 445 372,54 Kč. Následně dopisem ze den 28. 8. 2024 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 23. 10. 2024 a odeslána 24. 10. 2025 s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 7. 11. 2024.6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 500 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109