40 C 152/2024-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částek 11 811 Kč a 952,38 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 13. 4. 2023 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 9 000 Kč, který mu byl vyplacen na bankovní účet. Žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal vrátit, spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 770 Kč a dále s poplatky za službu „, název, “ ve výši 1485 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 440 Kč a poplatek za službu Informační SMS servis 116 Kč a to vše nejpozději do 23. 8. 2023. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného vyhodnocením informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, nahlédnutím do veřejných rejstříků a nebankovních databází, jako i kontrolou poskytnutého výpisu z účtu. Tímto způsobem žalobkyně dospěla k závěru, že čistý příjem žalovaného činil 35322 Kč měsíčně a umožňoval bezproblémové splácení úvěru. Žalovaný ovšem na dluh z úvěrové smlouvy ničeho nezaplatil. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 9 000 Kč a smluvní pokuty 0,1 % denně za období od 24. 8. 2023 do 22. 11. 2023 (celkem 952,38 Kč). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění dluhu, avšak bezvýsledně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 13. 4. 2023 uzavřeli účastníci smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 9 000 Kč, a to bezhotovostními převody na bankovní účet uvedený ve smlouvě (smlouva o úvěru, potvrzení o autorizační platbě, potvrzení o provedené platbě). Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za jeho sjednání ve výši 770 Kč a další související služby výše uvedené. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný na úvěr ničeho nezaplatil. Předžalobní upomínkou ze dne 30. 5. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný žalobkyni sdělil ke svým osobním a majetkovým poměrům, že nežije ve společné domácnosti s jinou osobou, jeho čistý měsíční příjem činí 33 000 Kč a vypočítané měsíční výdaje činí 12 860 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu měla činit 35 322 Kč (výpis o posouzení úvěruschopnosti). Další podstatné listiny prokazující řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebyly doloženy.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila výši příjmu žalovaného, ovšem pokud jde o ověření jeho skutečných výdajů, žalobkyně ani jen netvrdila, že by tyto jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.11. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 9 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 0 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 9 000 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán. Pokud se tedy žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 952,38 Kč, v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.13. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44).14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12763,38 Kč s příslušenstvím, přičemž přiznána jí byla částka 9 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 76,20 % a ve zbývajícím rozsahu (23,80 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 52,40 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 300 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (252 Kč) a připočtení soudního poplatku (800 Kč), činí celkem 2 252 Kč. 52,40 % z této částky pak odpovídá částce 1180 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.