40 C 7/2025-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částek 25 488,99 Kč a 184,96 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 10. 4. 2024 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které žalobkyně žalovanému poskytla možnost čerpat úvěr až do výše 80 000 Kč. Žalobkyně za dobu trvání smluvního vtahu poskytla žalovanému částku ve výši 11 500 Kč, který mu byl vyplacen na bankovní účet. Žalovaný se poskytnutý úvěr zavázal vrátit, spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 228,85 Kč a dále s poplatky za službu „, název, “ ve výši 165 Kč, poplatek za službu „, název, “ ve výši 87,84 Kč a poplatek za službu Informační SMS servis 23,04 Kč a to vše nejpozději do 5. 9. 2025. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného vyhodnocením informací, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, nahlédnutím do veřejných rejstříků a nebankovních databází, jako i kontrolou poskytnutého výpisu z účtu. Tímto způsobem žalobkyně dospěla k závěru, že čistý příjem žalovaného činil 30 480 Kč měsíčně a umožňoval bezproblémové splácení úvěru. Žalovaný ovšem na dluh z úvěrové smlouvy ničeho nezaplatil. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 11 500 Kč a smluvní pokuty 0,1 % denně za období od 11. 5. 2024 do 9. 8. 2024 (celkem 184,96 Kč). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění dluhu, avšak bezvýsledně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 10. 4. 2024 uzavřeli účastníci smlouvu o revolvingovém úvěru č. , číslo, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 11 500 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě (smlouva o úvěru, potvrzení o autorizační platbě, potvrzení o provedené platbě). Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za jeho sjednání ve výši 228,85 Kč a další související služby výše uvedené. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný na úvěr ničeho nezaplatil. Předžalobní upomínkou ze dne 27. 11. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný žalobkyni sdělil ke svým osobním a majetkovým poměrům, že nežije ve společné domácnosti s jinou osobou, jeho čistý měsíční příjem činí 30 500 Kč a vypočítané měsíční výdaje činí 4 103,33 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu měla činit 30 480 Kč (výpis o posouzení úvěruschopnosti). Další podstatné listiny prokazující řádné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nebyly doloženy.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice ověřila výši příjmu žalovaného, ovšem pokud jde o ověření jeho skutečných výdajů, žalobkyně ani jen netvrdila, že by tyto jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.11. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 11 500 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 0 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 11 500 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán. Pokud se tedy žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 184,96 Kč, v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.13. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44).14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Výrokem III. rozsudku pak soud rozhodl ve znění výše citovaného usnesení. Z obsahu spisu vyplývá, že procesně úspěšnějšímu žalovanému náklady řízení nevznikly, soud tedy rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznává.