9 C 183/2025-45 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 530 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na podkladě které žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč převodem na účet a žalovaný se zavázal žalobkyni za poskytnutí zápůjčky zaplatit poplatek 9 000 Kč, čemuž žalovaný nedostál a na svůj dluh ničeho nezaplatil. K poskytnutí zápůjčky došlo prostřednictvím webové stránky coolcredit.cz, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby parametry (splatnost a výši zápůjčky), poté vyplnil formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, čímž učinil návrh na uzavření smlouvy vůči žalobkyni. Poté žalovaný zaškrtl řádek s textem „Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a se zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním.“, čímž žalovaný odsouhlasil znění obchodních podmínek. Smlouva o zápůjčce je podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobkyně zaslala na klientem uvedené telefonní číslo. Celkem tedy žalobkyně požaduje částku 26 000 Kč, která je tvořena jistinou, poplatkem ve výši 9 000 Kč a částkou 2 000 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky a dále částku 4 530 Kč, která je smluvní pokutou ve výši 0,10 % denně z částky 15 000 Kč od , datum, do , datum, . Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou dne , datum, , přesto však žalovaný dlužnou částku nezaplatil. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že si od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Dále žalobkyně uvedla, že v rámci prověření úvěruschopnosti nebude nic tvrdit a požaduje proto případně vrácení bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud usnesením vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.3. Při zjišťování skutkového stavu soud vyšel z listin předložených žalobkyní, jejichž pravost a správnost nebyla žádnou ze stran sporována, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Na základě písemné dohody označené jako smlouva o zápůjčce ze dne , datum, poskytla žalobkyně bezhotovostně na účet žalovaného dne , datum, částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem 9 000 Kč, přičemž splatnost byla sjednána ve třech splátkách. K uzavření této dohody vč. dodatků došlo tak, že žalovaný na webových stránkách žalobkyně vyplnil elektronický formulář, ve kterém si mj. zvolil výši a splatnost zápůjčky, a jenž podepsal tak, že namísto podpisu připojil PIN, který mu byl zaslán na číslo mobilního telefonu, které uvedl. Poté byl tento návrh doručen žalobkyni, která jej přijala a dne , datum, žalovanému na jeho účet, který označil v dohodě a ze kterého téhož dne zaslal žalobkyni ověřovací platbu 1 Kč, vyplatila částku 15 000 Kč. Žalovaný na svůj závazek nic neuhradil. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne , datum, , ve které mu poskytla lhůtu k úhradě v délce 3 dnů, přičemž výzvu žalovanému odeslala dne , datum, . Před uzavřením shora uvedené dohody žalobkyně zkoumala úvěruschopnost, nicméně žádné listiny nedoložila a uvedla, že v takovém případě má soud posoudit smlouvu jako neplatnou.4. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.5. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč bezhotovostním převodem. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).9. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.10. S ohledem na uvedený výklad soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když žalobkyně o tom soudu nepředložila žádná tvrzení ani důkazy a sama prohlásila, že z tohoto důvodu požaduje zpět bezdůvodné obohacení. Proto soudu