9 C 199/2025-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 682 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost , právnická osoba, . dne , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na podkladě které poskytla žalovanému částku celkem 10 000 Kč převodem na jeho bankovní účet a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku vrátit. Žalovaný svůj závazek nesplnil a zaplatil předchůdkyni žalobkyně 0 Kč. Smlouva byla uzavřena tak, že žalovaný se nejprve zaregistroval na www., e-mail, .cz, čímž zahájil kroky ke zřízení uživatelského účtu, po dokončení registrace zaslal žalovaný prostřednictvím těchto webových stránek žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, na podkladě které mu byl zaslán návrh na uzavření předmětné smlouvy, jejíž text žalovaný odsouhlasil. K úvěruschopnosti žalobkyně ničeho konkrétního netvrdila a namísto toho uvedla, že pokud soud neuzná nárok žalobkyně z titulu smlouvy o úvěru, žádá o vydání bezdůvodného obohacení. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky dopisem odeslaným dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud usnesením vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádříli se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.3. Z listin předložených žalobkyní, jejichž pravost a správnost nebyla sporována, soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne , datum, se společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému úvěr 10 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti čerpanou částku splatit spolu s úrokem a poplatkem. Předchůdkyně žalobkyně splnila svůj závazek z dohody, když žalovanému na jeho účet zaslala dne , datum, částku 10 000 Kč. Žalovaný závazek nesplnil a , právnická osoba, . nic nevrátil. Společnost , právnická osoba, . následně prodala předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu žalobkyni. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody, a to dopisem ze dne , datum, , který podle připojeného poštovního podacího archu dala do přepravy dne , datum, a poskytla žalovanému k úhradě lhůtu 3 dnů. Součástí zaslaného dopisu bylo i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni.4. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce soud a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).5. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalované, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když soudu k této problematice nic konkrétního netvrdila ani nedoložila a pouze uvedla, že požaduje vydání bezdůvodného obohacení. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.7. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný jí vrátil 0 Kč, tudíž stále dluží 10 000 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným a je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky.8. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovaný byl poprvé vyzván k uhrazení dlužné částky dopisem ze dne , datum, , kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky žalobkyni. Toto oznámení bylo dáno k poštovní přepravě dne , datum, . K doručení zásilky došlo třetí pracovní den (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019109), tj. dne , datum, . Od té doby měl žalovaný 3 dny na to, aby dlužnou částku zaplatil, tedy do , datum, . Ode dne následujícího se žalovaný dostal do prodlení. Podle § 1970 o. z. má žalobkyně právo na úrok z prodlení. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně, který odpovídá zákonem stanovené výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pro výše uvedený právní závěr soudu pak byla žaloba ve zbytku zamítnuta jako nedůvodná.9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Již z odstavců I. a II. výroku vyplývá, že úspěšnějším účastníkem byl žalovaný, který by tak měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, nicméně jemu žá