11 C 131/2025-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 221 942,82 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku s tím, že dlužnou částku žalovaný dluží žalobkyni na základě smlouvy o úvěru č. , číslo, , uzavřené mezi účastníky dne 3. 11. 2023, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému téhož dne úvěr ve výši 220 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet včetně úroku ve výši 7,70 % ročně a poplatků v měsíčních splátkách. Dle obchodních podmínek byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému poplatky dle sazebníku. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných z žádosti a výpisu z účtu žalovaného, nahlédnutím do informačních databází (příjem 25 578 Kč a výdaje 15 898,10 Kč), kdy příjem žalovaného nebyl ověřován, výdaje na základě dlouhodobého vyhodnocení finančních transakcí na jeho běžném účtu a ze statistických údajů a na základě náhledů do registrů. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru řádně neplnil (neuhradil řádně a včas již první splátku dne 15. 12. 2023, čímž se dostal do prodlení), proto žalobkyně dle ujednání mezi stranami prohlásila veškeré pohledávky za okamžitě splatné, o čemž byl žalovaný informován výzvou k úhradě dluhu. Žalovaný splatnou pohledávku žalobkyni až dosud nezaplatil a dluží tak žalobkyni na dlužné jistině vyčerpaného úvěru částku 219 992,82 Kč, na poplatcích 1 950 Kč, na smluvních úrocích kapitalizovaných ke dni 24. 2. 2025 částku 22 174,54 Kč, na úrocích z prodlení kapitalizovaných ke dni 24. 2. 2025 částku 14 162,89 Kč a až do zaplacení smluvní úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení od 25. 2. 2025 do zaplacení. K úhradám žalovaného ve výši 7,18 Kč na předmětnou smlouvu do podání žaloby byl soud odkázán na interní excelovský soubor. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po odeslání předžalobní upomínky.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 6. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 22. 6. 2025 náhradním způsobem –vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila v podání ze dne 30. 5. 2025.4. Z listiny nazvané jako žádost o poskytnutí úvěru ze dne 3. 11. 2023, detail žádosti, smlouva o úvěru ze dne 3. 11. 2023, předsmluvní informace ke spotřebitelském úvěru, obchodní podmínky, všeobecné pojistné podmínky bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána oběma stranami dne 3. 11. 2023 smlouva, dle které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 220 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet společně s úrokem ve výši 7,70 % ročně a poplatky dle Sazebníku žalobkyně v 84 měsíčních splátkách po 3 405 Kč (první splátka 15. 12. 2023). V žádosti o poskytnutí úvěru byly vyplněny příjmy žalovaného ve výši 25 578 Kč měsíčně a výdaje ve výši 8 717 Kč. Se stejnými daty pracovaly i interní systémy žalobkyně při vyhodnocení žalovaného, přičemž z informací z Credit Bureau vyplynulo, že žalovaný měl v době žádosti již jiné existují splátkové závazky. Z výpisu účtu žalovaného, že dne 3. 11. 2023 byla žalovanému bezhotovostně poskytnuta částka 220 000 Kč, že příjem za měsíc listopad 2023 činil u žalovaného částku 3 495 Kč od společnosti , právnická osoba, , avšak tři měsíce předtím dosahoval příjmů kolem 25 000 Kč měsíčně. Dle smlouvy bylo mezi stranami sjednáno pro případ prodlení žalovaného se splácením jakékoliv částky právo žalobkyně požadovat zaplacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím, tedy právo zesplatnit úvěr. Z interního excelovského dokumentu žalobkyně vyplývá, že žalovaný v průběhu trvání smlouvy uhradil na jistině částku 7,18 Kč (15. 12. 2023). Žalovaný úvěr nesplácel, k úhradě byl opakovaně vyzýván žalobkyní dopisy, žalovaný však nereagoval, proto žalobkyně oznámením ze dne 17. 5. 2024 informovala žalovaného o zesplatnění předmětného úvěru ke dni 15. 5. 2024. Z předžalobní upomínky vyhotovené dne 13. 3. 2025 odeslané téhož dne na všechny známé (3) adresy žalovaného bylo dále zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě žalované částky se lhůtou do 5 dnů od odeslání upomínky.5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 3. 11. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, dle které žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému na základě informací o finančních tocích na jeho běžném účtu, úvěr ve výši 220 000 Kč ve prospěch jeho účtu vedeného u žalobkyně a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet společně se smluvním úrokem ve výši 7,70 % ročně a poplatky dle Sazebníku žalobkyně, v měsíčních (84) splátkách po 3 405 Kč. Žalovaný řádně neplatil, uhradil v průběhu trvání smlouvy toliko 7,18 Kč v rámci první splátky, a proto žalobkyně úvěr ke dni 15. 5. 2024 zesplatnila. Žalobkyně požaduje na jistině částku 219 992,82 Kč. Žalovaný ani přes upomínky žalobkyni nic dalšího nezaplatil.6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 220 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědči