11 C 151/2025-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 25 000 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že uvedenou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě Smlouvy o úvěru č. , číslo, , uzavřené dne 31. 5. 2017 mezi nim a právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, , na podkladě níž poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově oproti podpisu v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce tuto částku včetně úroků a poplatků formou 13 měsíčních splátkách, přičemž poslední splátka byla stanovena ke dni 30. 6. 2018. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když nezaplatil ničeho. Následně nabyla pohledávku společnost , právnická osoba, . na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 6. 9. 2018. Ke dni 11. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na společnost na společnost , právnická osoba, a následně na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9.6.2021, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Dlužná částka nebyla uhrazena žalovaným ani po odeslání předžalobní upomínky.2. Podáním doručeným soudu dne 1. 7. 2025 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 25 000 Kč od 31. 5. 2017 do zaplacení a zákonného úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 25 000 Kč od 1. 7. 2018 do 30. 1. 2024, tedy až po podání žaloby bez uvedení důvodu. S ohledem na toto částečné zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. rozsudku řízení v části týkající se zaplacení smluvního úroku zastavil v souladu s § 96 odst. 1, 3 o. s. ř., když souhlasu žalovaného s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud ve věci usnesením ze dne 4. 7. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 19. 7. 2025 náhradním způsobem – vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.5. Ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru ze dne 31. 5. 2017 včetně příloh, pracovní smlouvou žalovaného ze dne 1. 4. 1998, výplatní páskou za 02-04/2017, nájemnou smlouvou, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 a ze dne 9. 6. 2021 včetně seznamu postoupených pohledávek, smlouvou o prodeji části závodu a předžalobní upomínky ze dne 26. 2. 2020 spolu s podacím lístkem a výzvou ze dne 23. 1. 2024. Z těchto listin soud zjistil následující skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, dne 31. 5. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný obdržel částku 25 000 Kč hotově v den uzavření smlouvy, přitom žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce celkem částku 43 250 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotný úvěr a 18 250 Kč jako poplatky a úroky (náklady spotřebitelského úvěru), a to formou 13 měsíčních splátek po 4 750 Kč. Žalovaný je zaměstnán jako popelář (dělník čištění města) s čistou průměrnou měsíční mzdou ve výši 16 000 Kč, příjmy celé domácnosti tvoří 23 600 Kč, přičemž výdaje žalovaného tvoří náklady na bydlení ve výši 6 190 Kč, energie ve výši 1 920 Kč, strava 4 000 Kč a ostatní výdaje ve výši 3 000 Kč, celkem 15 110 Kč. Smlouvou o o prodeji části závodu přešla pohledávka za žalovaným na společnost , právnická osoba, . Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, dne 11. 12. 2019 a následně smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní dne 9. 6. 2021 včetně příloh obsahující seznam postupovaných pohledávek, je pak v řízení prokázáno, že předmětná pohledávka byla postoupena z původní věřitelky až na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020 a kopií poštovního podacího archu ze dne 26. 2. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení částky ihned, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě úvěrové smlouvy, která se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou. Žalobkyně dále vyhotovila ještě upomínku dne 23. 1. 2024. Z předložených listin nevyplývá, že by žalovaný čehokoli uhradil na dlužnou částku.6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v