11 C 163/2025-17 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 25 598,86 Kč s příslušenstvím, představující dluh ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , číslo, , uzavřené dne 7. 7. 2024, dle které se žalobkyně jako věřitel zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 10 200 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s poplatky za poskytnutí úvěru a za objednané volitelné služby vč. příslušenství. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky , internetová adresa, vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytla údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila její úvěruschopnost, a to následujícím způsobem – celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Tyto informace žalovaná sdělila žalobkyni. Dále žalobkyně ověřila, zda se žalovaná nenachází v jednotlivých registrech. Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalované podle interní metodiky schválené ČNB a zcela v souladu se zákonnými požadavky, a to se závěrem, že žalovaná byla a je schopna své závazky splácet. Žalobkyně vycházela i z bankovního účtu žalované získaného od společnosti Kontomatik. Žalobkyní ověřená výše čistého příjmu žalované činila 8 455 Kč, která umožňuje bezproblémové splácení úvěru ve výši poskytnuté žalované. Žalovaná následně správnost svých údajů potvrdila a došlo k podepsání úvěrové smlouvy. Smlouva byla uzavřena elektronicky. Žalobkyně vyplatila žalované peněžní prostředky formou bezhotovostního převodu v období od 28. 8. 2024 do 16. 7. 2024 ve výši 11 100 Kč. Úvěr byl splatný dne 9. 12. 2024, ve výši 24 769,45 Kč sestávající z jistiny 11 087,81 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 212,41 Kč, poplatku za službu „Presto“ 789,70 Kč a smluvního úroku ve výši 12 679,53 Kč. V důsledku prodlení žalované vznikl žalobkyni nárok na úhradu zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny od prodlení do zaplacení. Žalobkyně však smluvní pokutu uplatňuje pouze za prvních 90 dnů prodlení ve výši 829,41 Kč. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci usnesením ze dne 29. 7. 2025 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 11. 8. 2025 do vlastních rukou oproti podpisu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlas vyslovila již v žalobě.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním s úvěrovým disponibilním limitem ve výši 10 200 Kč. Úvěr byl poskytnut bezhotovostně v období od 28. 8. 2024 do 16. 7. 2024 ve výši 11 100 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr postupně splácet s poplatkem za poskytnutí úvěru a příplatkovými službami (Presto ve výši 825 Kč), nejpozději dne 29. 12. 2025. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Žalovaná dosahovala ověřeného měsíčního příjmů ve výši 8 455 Kč a výdaje představovaly částku nejméně 5 255 Kč (bez bližší specifikace). Disponibilní příjem žalované byl stanoven na 3 200 Kč měsíčně. Žalovaná uhradila celkem na předmětnou smlouvu částku 2 520,45 Kč, přičemž se dostala do prodlení, a proto ji žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 9. 12. 2024 k okamžité úhradě. Následně dopisem ze dne 8. 5. 2025 jí opětovně vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 25 633,86 Kč do 3 dnů, přičemž dopis byl odeslán téhož dne.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve formě úvěrového rámce až do výše 10 200 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnos