9 C 278/2025-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 13 500 Kč s příslušenstvím představující smluvní úrok dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., dne , datum, . Smluvní úrok, který měl žalovaný platit v měsíčních splátkách, žalobkyně požaduje za dobu od , datum, po dobu 90 dní ve výši 15 % měsíčně. Žalobkyně dodala, že na ni byla pohledávka postoupena na podkladě smlouvy ze dne , datum, dle předávacího protokolu ze dne , datum, . Stran oprávněnosti svého nároku žalobkyně odkázala na rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. , spisová značka, . Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou, ale bezúspěšně. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla zkoumala její právní předchůdkyně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se nedostavila žalobkyně ani její zástupce, kteří se z jednání řádně omluvili, a žalovaný, který byť byl řádně předvolán, svou neúčast nijak neomluvil. S ohledem na uvedené soud konal jednání v nepřítomností účastníků řízení a zástupce žalobkyně.4. Soud vycházel z listin předložených žalobkyní, jakož i z obsahu připojeného spisu zdejšího soudu, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Společnost , právnická osoba, . a žalovaný se dne , datum, písemně dohodli, že jmenovaná společnost poskytne žalovanému 30 000 Kč převodem na jeho bankovní účet s tím, že žalovaný bude tyto prostředky vracet formou pravidelných měsíčních splátek po 4 500 Kč, které zahrnují i smluvní úrok 15 % měsíčně. Jak bylo zjištěno z Přílohy č. 1 uvedené dohody soud zjistil, že , právnická osoba, . posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky jednak na základě informací sdělených žalovaným o tom, že je svobodný, zaměstnaný má jednu vyživovací povinnost. V příloze smlouvy jest taktéž uvedeno, že žalovaný pracoval s příjmem 31 562 Kč a výdaji na bydlení 3 000 Kč a dále má pravidelné finanční závazku 4 264 Kč. Při stanovení nákladů bylo vycházeno z metodických pokynů ČNB. Dále žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet podle výpisu z insolvenčního rejstříku, CEE, SOLUS, REPI, ve kterých žalovaný neměl záznam. Stejně tak společnost provedla skóring žalovaného s pozitivními výsledky. Byť měla společnost vycházet z výpisu z běžného účtu, tento nebyl soudu předložen. Z těchto všech skutečností společnost dospěla k závěru, že žalovaný je schopen poskytnuté finanční prostředky splácet a rozhodla se žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč poskytnout, a to tak, že je vyplatila na účet žalovaného dne , datum, . Žalovaný se dostal do prodlení se splácením a svůj závazek nesplnil. Na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, se , právnická osoba, . dohodla se žalobkyní, že jí bude prodávat pohledávky za úplatu, přičemž součástí Předávacího protokolu č. , hodnota, došlo k tomu, že žalobkyni byla prodána i pohledávka, která je vymáhána v tomto soudním řízení. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne , datum, . Žalovaný neuhradil na svůj dluh vymáhaný v tomto řízení žádnou částku, a to ani na podkladě předžalobní upomínky ze dne , datum, . Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , bylo soudem rozhodnuto, že shora uvedená písemná dohoda mezi , právnická osoba, . a žalovaným byla smlouvou o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Z obsahu odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud se v této věci nezabýval posouzením smlouvy jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, tudíž nebylo ani zkoumáno, jak byla posouzena úvěruschopnost žalovaného.5. Zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba není důvodní. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč bezhotovostním převodem. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).6. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.7. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti ničeho konkrétního netvrdila, z Přílohy č. 1 předložené smlouvy soud zjistil shora uvedené skutečnosti. Jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila, soud ji nemohl vyzvat k předložení dalších důkazů (např. výpisu z účtu, který měl dle přílohy smlouvy také sloužit k prověření úvěruschopnosti žalovaného). Dle zjištěných skutečností si právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti vyžádala pouze výpisy z nejrůznějších databází a ve zbytku se spokojila s tvrzeními žalovaného, případně na statistická data. Právní předchůdkyně žalobkyně si tedy neověřovala skutečné příjmy žalovaného, stejně tak si neověřovala jeho výdaje. Soud má za to, že nelze vycházet z pouhých statistických dat, ale je potřeba tyto data doplnit o alespoň přehledný výčet výdajů klienta, aby si tak žalobkyně udělala obrázek, že takové výdaje běžné jsou. Nelze odhlédnout ani od toho, že deklarované výdaje 3 000 Kč na bydlení, jsou vzhledem k běžným nájmům, nebo úhradám za vlastní bydlení, nepřiměřeně nízké. Jestliže měl žalovaný další aktivní splátkové závazky, neměla toto právní předchůdkyně žalobkyně ignorovat, ale reagovat na to zevrubnějším posouzením. Jestliže si žalovaný i přes deklarované příjmy opakovaně půjčoval, nemohl být v žádném případě úvěruschopný. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU.8. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU. Protože se žalobkyně domáhala zaplacení sml