17 C 68/2021-14 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobce se podanou žalobou dne 6. 9. 2021 domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované a to ode dne 1. 9. 2021. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že naposledy bylo o výživném pro žalovanou rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 2. 2019, čj. 11 C 171/2018-54, žalovaná však v červnu 2021 řádně ukončila bakalářské studium a od 1. 9. 2021 je zaměstnána jako zdravotní sestra a je tedy schopna se živit sama, proto by již vyživovací povinnost žalobce k žalované měla skončit. 2. V průběhu soudního řízení, podáním ze dne 1. 10. 2021, doručeným soudu dne 4. 10. 2021, žalovaná sdělila soudu, že se zrušením vyživovací povinnosti souhlasí, neboť je pravda, že v červnu letošního roku ukončila bakalářské studium a od 1. 9. 2021 začala pracovat na hlavní pracovní poměr a že se s žalobcem dohodli na zrušení vyživovací povinnosti od října tohoto roku. 3. Z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 2. 2019, čj. 11 C 171/2018-54 soud zjistil, že jím bylo naposledy rozhodováno o výživném pro žalovanou, kdy výživné bylo zvýšeno na částku 4.000 Kč měsíčně. Tento rozsudek (dle potvrzení ve spise) nabyl právní moci dne 13. 3. 2019. 4. Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost (srov. § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen “o. z.”). Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit (§ 911 o. z.). 5. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem je neschopnost dítěte samo se živit, tj. uspokojovat své potřeby vlastní prací, svým majetkem nebo ze sociálních dávek a pojištění. 6. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nárok žalobce na zrušení vyživovací povinnosti vůči žalované je důvodný, neboť je jisté, že žalovaná je od 1. 9. 2021 zaměstnána na hlavní pracovní poměr a je schopna se sama živit, což ani žalovaná nečiní sporným. Důvody pro další trvání vyživovací povinnosti žalobce vůči žalované tak nejsou dány a soud vyživovací povinnost žalobce k žalované zrušil od 1. 10. 2021, na čemž se měli účastníci dle sdělení žalované dohodnout, přičemž žalobce tuto skutečnost nijak nerozporoval a na výzvu soudu, aby se k této skutečnosti vyjádřil, nijak nereagoval. 7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, jak shora ve výroku pod bodem II uvedeno, neboť účastnicím s tímto řízením žádné náklady nevznikly.