103 C 8/2024-53 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 58 127,24 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovaným, jako klientem byla dne 29. 8. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. 9103253557, na jejímž základě byl žalovanému na účet uvedený ve smlouvě poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který byl žalovanému vyplacený dne 30. 8. 2023. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a dohodnutý úrok ve výši 71,01 % p.a. splácet ve 36 měsíčních splátkách po 2 709 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2023. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (emailové komunikace), přičemž žalovaný tuto smlouvu podepsal svým jménem, příjmením a doplněním jedinečného kódu, který mu byl žalobkyní za tímto účelem poskytnut. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (například doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.). Na základě všech těchto údajů, jakož i na základě ověření úvěrové historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, bylo zjištěno, že žalovaný disponuje dostatečnými volnými zdroji ke splácení úvěru a bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně zesplatněním úvěru uplatnila nárok na zaplacení 2 smluvních pokut (bod 6.1. smlouvy) po 499 Kč, celkem ve výši 998 Kč, za splátky č. 1, 2, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Dále žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného (bod 6.2. smlouvy) po 200 Kč, celkem tedy ve výši 400 Kč, za splátky č. 1, 2, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobce na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného došlo následně k zesplatnění celého úvěru ke dni 26. 11. 2023, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 1 splatné dne 20. 9. 2023. Ke dni zesplatnění se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu v celkové výši 47 039,28 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobci nejpozději v den zesplatnění úvěru. Účastníci se dále dohodli (bod 6.5. smlouvy) na tom, že nezaplatí-li žalovaný po zesplatnění úvěru novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to od 28. 11. 2023 do zaplacení. Po zesplatnění celého úvěru žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala zaplacení částky 47 039,28 Kč odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru, smluvní pokutu ve výši 998 Kč, náhradu nákladů ve výši 400 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení vyčíslenou k datu vyhotovení žaloby částkou 9 690,24 Kč, úrok za poskytnutí úvěru z původní jistiny ročně ve výši 71,01 % do 90. dne prodlení a od 91. dne prodlení ročně ve výši 15 %.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Na základě provedených důkazů soud zjistil:- z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 29. 8. 2023 č. 9103253557 a z oznámení o schválení úvěru ze dne 31. 8. 2023, že mezi žalobkyní na straně jedné a žalovaným na straně druhé byla uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, podle níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový úvěr ve výši 40 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, s dohodnutou zápůjční úrokovou sazbou 71,01 % p. a. a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách v počtu 36 po 2 709 Kč splatnými vždy nejpozději každého 20. dne kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen; takto se zavázal vrátit částku 97 524 Kč při RPSN 99,35 %,- z karty klienta, že úvěr ve výši 40 000 Kč byl žalovanému vyplacen dne 30. 8. 2023 a že žalovaný nezaplatil na splátkách ničeho,- z přehledu úrokových sazeb korunových úvěrů ČNB ARAD, že v srpnu 2023 činila úroková sazba úvěrů kategorie domácnost na spotřebu se splatností nad 1 rok do 5 let 9,57 % ročně.4. Soud neprovedl dokazování dalšími navrženými důkazy, neboť se tyto vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a níže uvedenému právnímu posouzení ukázaly být nadbytečnými.5. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci učinil soud níže uvedený právní závěr.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.9. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR (viz například rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo1484/2004 či ze dne 8. 12. 2015 sp.zn. 26 Cdo 1587/2015, která jsou dostupná na www.nsoud.cz), jejichž závěry jsou použitelné i pro rozhodování v době účinnosti nového o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše dohodnutých úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Soud porovnal výši úroku sjednaného ve smlouvě o úvěru s úroky, které byly v srpnu 2023 sjednávány bankami v obdobných smlouvách, tedy ve smlouvách o spotřebitelském úvěru kategorie domácnost na spotřebu se splatností nad 1 rok do 5 let, která činila v průměru 9,57 % ročně. Úrok dohodnutý mezi účastníky byl však více než sedmkrát vyšší a žalovaný se zavázal k vrácení částky, která téměř 2,5krát převyšovala výši poskytnutého úvěru při výši roční procentní sazby nákladů na úvěr (RPSN) 99,35 %. Dohodnutá výše úroku byla soudem vyhodnocena jako zjevně se příčící dobrým mravům. Ačkoli žalobkyně je nebankovní společností poskytující úvěry s větší mírou rizika, tato skutečnost jí v žádném případě neopravňuje sjednávat úroky v přemrštěné, a tedy nemravné výši. Takový postup nelze tolerovat, zvláště v případě spotřebitelských úvěrů, a nelze jej odůvodňovat ani autonomií vůle, dostatečnou informovaností zájemce o úvěr, předpokladem, že má rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, zásadou, že smlouvy mají být plněny apod. Takové ujednání je absolutně neplatné a soud k němu přihlédne i bez návrhu.10. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.11. V obecné rovině stále platí, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2018 sp.zn. 33 Cdo 2029/2018). Nicméně podle názoru soudu v této konkrétní projednávané věci a v případě této konkrétní žalobkyně není ujednání o úroku oddělitelné od ostatních částí smlouvy. Žalobkyně totiž uzavírá s klienty nadále a opakovaně smlouvy o úvěru, v nichž sjednává nepřiměřeně vysoké úroky, jakožto jedinou úplatu žalobkyně za poskytnutý úvěr, které následně uplatňuje žalobou (i v této věci stále trvala na nemravné výši sjednaného úroku), ačkoli jí musí být známo, třeba jen z rozhodovací praxe zdejšího soudu (ale jistě i jiných soudů) v obdobných věcech, v nichž vystupuje jako žalobkyně, že takto sjednaná výše úroků se zcela zjevně příčí dobrým mravům a mnohonásobně (mimo jakoukoli toleranci) překračuje průměrné úrokové sazby. Protože žalobkyně tak činí soustavně, nelze předpokládat, že by byla ochotna uzavřít smlouvu o úvěru s úrokem dohodnutým v obvyklé výši, tudíž není naplněn předpoklad, že by žalobkyně v posuzovaném případě uzavřela smlouvu bez neplatné části, pokud by neplatnost rozpoznala. Z těchto důvodů nelze proto považovat tu čás