21 C 11/2026-16 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 650 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , později vedená pod obchodní firmou , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), uzavřela dne 2. 3. 2017 se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku 26 100 Kč, tvořenou poskytnutým úvěrem, úrokem za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměnou za administrativní činnost a odměnou za hotovostní inkaso splátek, a to v 58 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátku byl povinen uhradit nejpozději do 12. 4. 2018. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, přičemž na pohledávku uhradil pouze částku 450 Kč, z toho 346,55 Kč na úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a 103,45 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek, a poslední platba měla být ze strany žalovaného uhrazena dne 13. 3. 2017. Žalobkyně proto požadovala zaplacení částek odpovídajících neuhrazené jistině 15 000 Kč, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 753,45 Kč, odměně za administrativní činnost 3 000 Kč a odměně za hotovostní inkaso splátek 5 896,55 Kč, celkem tedy 25 650 Kč, a dále shora uvedené příslušenství. Žalobkyně dále uvedla, že pohledávka jí byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, a před podáním žaloby byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Soud provedl dokazování ze žalobkyní navrhovaných důkazů, neboť tyto samotné bez dalšího postačovaly k řádnému zjištění skutkového stavu.4. O skutkovém stavu věci soud ze žalobkyní navrhovaných důkazů (tj. ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 2. 3. 2017, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, ze smlouvy o postoupení pohledávek, z potvrzení o úhradě ze dne 29. 11. 2019, dále z předžalobní výzvy a z podacích lístků) zjistil, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 2. 3. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku 26 100 Kč, sestávající z jistiny 15 000 Kč, z úroku ve výši 2 100 Kč, z administrativního poplatku ve výši 3 000 Kč a z odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, při smluvně sjednané úrokové sazbě 23,72 % ročně a RPSN 195,94 %. Splácení bylo sjednáno v 58 týdenních splátkách po 450 Kč., právnická osoba, posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nepředložila listiny obsahující konkrétní údaje o příjmech, výdajích či závazcích žalovaného v době uzavření smlouvy. Ze samotné smlouvy soud zjistil pouze to, že žalovaný v ní prohlásil, že před uzavřením smlouvy poskytl věřiteli úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr a že věřitel tuto schopnost s odbornou péčí posoudil i na základě informací obsažených v kartě zákazníka – žádosti o zápůjčku, žalovaný dále potvrdil, že je schopen posoudit, zda smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Z žádné z provedených listin přitom nevyplývají konkrétní skutkové údaje, z nichž by bylo možno zjistit skutečné příjmové a výdajové poměry žalovaného v době uzavření smlouvy.6. Soud dále zjistil, že mezi společností , právnická osoba, jako postupitelem a společností , Jméno žalobce, . jako postupníkem byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, v níž bylo ujednáno, že pohledávky jsou postupovány jednorázově s účinností ke dni uzavření smlouvy, přičemž nedojde-li k úhradě úplaty, k postoupení nedojde. Z potvrzení o úhradě soud zjistil, že úplata byla uhrazena dne 29. 11. 2019.7. Postoupení bylo žalovanému oznámeno písemností ze dne 29. 11. 2019, v níž bylo uvedeno, že výše pohledávky k datu postoupení činí 25 650 Kč bez příslušenství, tato zásilka byla podle podacího lístku podána dne 13. 12. 2019 na adresu , adresa, . Před podáním žaloby byla žalovanému zaslána předžalobní výzva ze dne 27. 11. 2020, v níž byla dlužná částka vyčíslena na 38 513,21 Kč a stanovena lhůta k úhradě do 12. 12. 2020, přičemž podání zásilky dne 30. 11. 2020 dokládá podací lístek.8. Žaloba je částečně důvodná.9. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 2. 3. 2017 vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“) ve spojení se zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“). Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z., přičemž právní předchůdce žalobkyně byl před poskytnutím peněžních prostředků povinen ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnuté peněžní prostředky.10. ZoSÚ, jímž se řídí právní vztah účastníků, vychází z ochrany spotřebitele jako slabší strany vůči podnikateli a faktickou nerovnost stran vyvažuje zejména tím, že věřiteli ukládá povinnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, typicky o příjmech a výdajích spotřebitele, případně i z databází či jiných zdrojů. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 zdůraznil, že prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet je podstatnou povinností poskytovatele úvěru a že obecné soudy se touto otázkou musí zabývat, jinak může dojít k zásahu do práva spotřebitele na soudní ochranu. Podle rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 je vnitrostátní soud povinen porušení předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost zkoumat i bez návrhu a vyvodit z něj důsledky podle vnitrostátního práva.11. V projednávané věci žalobkyně k otázce úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné konkrétní podklady o jeho příjmech, výdajích, rodinných poměrech či existujících závazcích. Ačkoli v žalobě tvrdila, že tyto údaje byly zachyceny v kartě zákazníka a ověřeny dalšími doklady, k důkazu předložila pouze samotnou smlouvu, z níž plyne jen standardizované prohlášení žalovaného, že věřiteli před uzavřením smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet úvěr a že věřitel jeho schopnost s odbornou péčí posoudil i na základě informací obsažených v kartě zákazníka. Takové smluvní prohlášení samo o sobě neprokazuje, že právní předchůdce žalobkyně skutečně disponoval nezbytnými, spolehlivými, dostatečnými a přiměřenými informacemi o ekonomické situaci žalovaného a že je také odborně vyhodnotil. Nebyly předloženy žádné listiny, z nichž by bylo možno zjistit konkrétní příjmové a výdajové poměry žalovaného v době uzavření smlouvy, ani výstupy z databází či jiných zdrojů. Soud tak má za prokázané pouze formální deklarace obsažené ve smlouvě, nikoli reálné splnění zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí.12. Vedle toho soud posuzoval i přiměřenost sjednané ceny úvěru. Žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč, avšak podle smlouvy měl během 58 týdnů uhradit celkem 26 100 Kč, tedy o 11 100 Kč více, než obdržel. Smluvní úroková sazba činila 23,72 % ročně, RPSN 195,94 % a ekonomický přepočet skutečné ceny úvěru odpovídá přibližně 109,34 % p. a. Již z těchto údajů je patrné, že žalovaný měl za poskytnutí relativně nízké jistiny nést mimořádně vysokou cenu úvěru. Ačkoli byla tato cena smluvně rozložena mezi úrok, administrativní poplatek a odměnu za hotovostní inkaso splátek, materiálně jde o úplatu za poskytnutí úvěru. Takto nastavená cena úvěru zjevně přesahuje přiměřenou odměnu věřitele za poskytnutí peněžních prostředků a v poměrech spotřebitelského vztahu představuje nepřiměřené a nemravné zatížení spotřebitele. Soud proto uzavírá, že ujednání o této ceně úvěru je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z.13. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy byla úvěruschopnost žalovaného posouzena s odbornou péčí ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ, a současně byla mezi stranami sjednána nepřiměřená a nemravná cena úvěru, soud uzavírá, že předmětná smlouva nemůže obstát a soud ji proto posoudil jako absolutně neplatnou. Neplatnost se v takovém případě uplatní ex tunc, neboť povinnost řádně posoudit úvěruschopnost představuje základní ochranný mechanismus spotřebitelského práva a současně nelze poskytnout soudní ochranu právům odvozeným z právního jednání, jehož obsah je v části úplaty za úvěr v rozporu s dobrými mravy.14. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu by