6 C 14/2020-47 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném, aby tento na jeho výživu měsíčně přispíval částku 3 000 Kč počínaje dnem 6. 12. 2018 do budoucna. Svoji žalobu odůvodnil tím, že žalovaný je jeho otec. Po rozvodu rodičů žil žalobce u své matky, po dovršení zletilosti se přestěhoval k žalovanému. Po základní škole žalobce nastoupil do učebního oboru kuchař – číšník, kde nedokončil ani první ročník. Poté nastoupil v polovině dubna 2016 do učebního oboru zahradnické práce, údržba zeleně, kde vydržel do listopadu roku 2016. Od ledna 2017 pracoval v [obec] pekárně jako dělník. Poté v létě 2017 začal pracovat ve [právnická osoba] [obec], kde pracoval do září 2018, přičemž jeho pracovní poměr skončil tím, že žalobci byla zaměstnavatelem dána výpověď. Poté se žalobce obrátil na žalovaného, odstěhoval se k němu a na naléhání žalovaného nastoupil do učení na SOU [obec], obor zedník, za účelem dokončení vzdělání a získání výučního listu. Zde ukončil první ročník školy, studuje v řádném denním studiu, nevlastní žádný majetek. Jeho náklady jsou běžné a přiměřené věku. K poměrům žalovaného uvedl, že žalovaný pracuje jako OSVČ a jeho příjem je měsíčně cca 10 000 Kč. Jinou vyživovací povinnost žalovaný nemá. 2. Žalovaný uvedl, že s návrhem žalobce nesouhlasí. Žalobce v současné době žije v Českých Budějovicích, kde pracuje u hlídací agentury, žádnou ze škol, kterou navštěvoval, nikdy nedokončil, nemá žádné pracovní ani studijní návyky, zaměstnání střídá, popřípadě nepracuje vůbec. 3. Z rodného listu žalobce soud zjistil, že tento se narodil [datum] a žalovaný je jeho otcem. Z potvrzení o studiu vydaným Střední odborným učilištěm [obec], příspěvková organizace, bylo zjištěno, že žalobce byl ve školním roce 2018 2019 žákem 1. ročníku oboru zedník, evidován byl od [datum] a jednalo se o denní studium. Z následující zprávy SOU [obec] ze dne 29. 9. 2020 bylo zjištěno, že žalobce byl jejich žákem do 25. 11. 2019. Počínaje dnem 26. 11.2019 přestal být žákem školy. 4. Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov sp.zn. 11 C 218/2019 pak soud zjistil, že prospěch žalobce na SOU [obec] byl průměrný až podprůměrný. Stejně tak z předmětného spisu vyplynulo, že žalobce si podal na Střední školu stavebních řemesel [obec] [část obce] žádost o přestup, na předmětnou školu nastoupil 1. 2. 2020. Žalobce ovšem nastoupil s podmínkou vykonání rozdílových zkoušek do 2. ročníku oboru zedník. Tyto zkoušky však za celou dobu nevykonal. Jeho docházka byla velmi sporadická a přístup ke studiu vlažný. Po uzavření školy se třídnímu učiteli nepodařilo s žalobcem navázat kontakt. Na konci školního roku neprospěl z důvodu obdržení tří nedostatečných. Následně ze zprávy Střední školy stavebních řemesel [obec] [část obce] vyplynulo sdělení, že žalobce přestal být žákem této školy z důvodu, že si nepodal žádost o opakování ročníku. 5. Ze sdělení [právnická osoba], jež je založena ve spisu Okresního soudu Brno, sp. zn. [spisová značka], vyplývá, že žalobce pracoval na základě dohody o provedení práce u uvedené společnosti, přičemž tato dohoda byla ukončena ke dni 31. 5. 2020, a to uplynutím sjednané doby. 6. Rozsudkem Okresního soudu Brno ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], v právní moci 19. 12. 2020 bylo rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce kterou se domáhal po své matce aby tato přispívala na jeho výživu částkou 3 500 Kč měsíčně počínaje dnem 6. 12. 2018 do budoucna. 7. Z přiznání k dani z příjmu fyzických osob žalovaného za rok 2019 soud zjistil, že dílčí základ daně z příjmů za toto období u žalovaného představoval 168 236 Kč. 8. Dle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o.z.), předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. 9. Dle § 911 o.z., výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 10. Dle § 914 o.s.ř., je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nic poměru jejich majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních. 11. Dle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 12. Na základě provedeného dokazování ve věci a v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Bylo sice prokázáno, že žalobce je synem žalovaného, nicméně zároveň bylo zjištěno, že žalobce se dlouhodobě trvale ani systematicky nepřipravuje na své budoucí povolání studiem. Obecně je třeba shrnout, že základním předpokladem pro vznik a trvání vyživovací povinnosti je zásadně stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného (v našem případě žalobce), tedy neschopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby ať už vlastní prací či ze svého majetku a z dávek pojistných systémů. V daném případě však bylo prokázáno, že žalobce je schopen sám se živit, ač tak zřejmě nečiní, kdy od ukončení základní školy v podstatě zneužíval bezplatného školského systému tím, že střídal jednotlivé učební obory, kde vždy krátce studoval, poté studium ukončil sám, nebo byl ze studia vyloučen. Zároveň nebylo prokázáno, že by žalobce měl takové zdravotní omezení, které by mu bránilo sám se živit. 13. Občanský zákoník zvlášť upravuje institut zneužití práva v ustanovení § 8, pod které můžeme podřadit i takové jednání, které představuje zjevné zneužití práva na výživné. Tím je v daném případě požadování výživného ze strany žalobce po žalovaném po neúměrně dlouhou dobu, kdy je evidentní, že žalobce své proklamace o studiu a dokončení vzdělání a získání výučního listu nemyslí vážně. Jak vyplynulo z dokazování žalobce se na své budoucí povolání nijak nepřipravuje. Jeho studijní i pracovní morálka je slabá, nemá žádné návyky. 14. Ze všech těchto zjištění je tedy soud přesvědčen, že zde nejsou žádné důvody pro to, aby žalovanému byla stanovena vyživovací povinnost na žalobce. Pokud by tak soud učinil, je přesvědčen, že by tak bylo činěno v rozporu s ustanovením § 8 občanského zákoníku, jež konstatuje, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Z výše uvedených důvodů proto soud žalobu žalobce zamítl, když je přesvědčen, že žalobce je schopen sám se živit, ač tak zřejmě nečiní. 15. Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odůvodňuje soud poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého by žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný, měl právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu že žalovaný žádné náklady řízení nepožadoval, žádné mu nevznikly, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.