4 C 144/2025-25 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , poskytla žalované částku ve výši 20 000 Kč dne 29. 8. 2023 převodem na její bankovní účet č. , č. účtu, , a to z titulu úvěrové smlouvy, kterou ovšem není schopna doložit. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2024 byla pohledávka za žalovanou postoupena původní věřitelkou , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, . a následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 pak na stávající žalobkyni. Podanou žalobou se žalobkyně domáhá vrácení částky 20 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 1. 2025 do zaplacení. Žalovaná do dnešního dne ničeho nevrátila. Podáním ze dne 2. 9. 2025 žalobkyně doplnila, že žalovaná byla lustrována ve veřejných databázích.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Soud z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, poukázala dne 29. 8. 2023 na bankovní účet č. , č. účtu, postupnými platbami částku ve výši celkem 20 000 Kč (potvrzení o provedených platbách). Dle sdělení , právnická osoba, . ze dne 25. 7. 2025 je majitelem účtu č. , č. účtu, žalovaná.4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2024 byla pohledávka za žalovanou postoupena původní věřitelkou , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, . Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla pohledávka za žalovanou postoupena na stávající žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 26. 12. 2024. Dopisem rovněž ze dne 26. 12. 2024, odeslaným dle podacího lístku téhož dne, byla žalovaná dále vyzvána k úhradě dluhu do tří dnů s tím, že jinak bude podána žaloba.5. Pohledávka za žalovaným byla v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě postupníkovi,“ postoupena na žalobkyni, a ta je proto aktivně legitimována k jejímu vymáhání.6. V posuzované věci žalobkyně dle žaloby nárokovala vrácení poskytnuté částky z titulu bezdůvodného obohacení. Je však zřejmé, že účelem poskytnutí částky nebylo bezdůvodně obohatit žalovanou, ale důvodem bylo právě poskytnutí úvěru. Byť smlouva dle tvrzení žalobkyně uzavřena nebyla, je nutno postupovat podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, dle jehož § 2 odst. 1 je spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. To proto, že prostým tvrzením žalobkyně, že došlo k bezdůvodnému obohacení a tím by mělo být vyloučeno použití zákona o spotřebitelském úvěru a z něho vyplývající ochrana spotřebitele, by došlo k obcházení zákona. Podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku ve znění účinném ke dni poskytnutí peněžních prostředků (dále jen o. z.) zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 6 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit z protiprávního vztahu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.7. Věc je tak nutno posoudit z hlediska zákona o spotřebitelském úvěru, protože se jedná o obdobnou finanční službu jako je úvěr poskytovanou spotřebiteli. Pro právní předchůdkyni žalobkyně z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“8. Žalobkyně přitom sama tvrdí, že smlouva o úvěru uzavřena nebyla, ač tak původně zjevně její předchůdkyně zamýšlela, a výslovně uvedla, že dlužnou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení. Byť úvěruschopnost předchůdkyně žalobkyně zkoumala, neučinila tak dostatečně, když nezkoumala nijak příjmy ani výdaje žalované. Soud tak má za to, že se jedná o situaci předvídanou zákonem pro případ řádného neposouzení úvěruschopnosti žalované, jehož důsledkem má být povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem.9. V souzené věci sice bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na její bankovní účet částku 20 000 Kč, z níž žalovaná žalobkyni ničeho nevrátila, ale nebylo prokázáno, jaké jsou možnosti žalované vrátit jistinu a jaká je doba přiměřená. Proto soud zavázal žalovanou zaplatit částku 20 000 Kč.10. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, dle kterého: „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Je zřejmé, že odvolací soud se shora uvedeného výkladu nedržel a při vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru postupoval podle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé (neplatné) smlouvy, od čehož se odvíjel jeho (nesprávný) závěr o okamžiku vzniku nároku žalobkyně na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.“11. Pokud jde o lhůtu k plnění, postupoval soud podle § 87 zákona o spotř. úvěru, dle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V důsledku toho, že žalovaná je v řízení nečinná a soudu neuvedla, jaká je doba přiměřená jejím možnostem, přičemž není ani v možnostech soudu toto zjistit, stanovil soud lhůtu jednoho roku, jako lhůtu, která se mu jeví přiměřená, v níž lze řešit možnost získání potřebné částky, která není nijak závratná např. dalším zaměstnáním, přivýdělkem, refinancováním dluhu od příbuzných či jiných subjektů se řádným posouzením aktuální úvěruschopnosti žalované, případně zvážit možnosti insolvenčního řízení apod. Případné zamítnutí žaloby pro předčasnost a odkázání žalobkyně na možnost vyžalovat si určení doby přiměřené možnostem žalované je zbytečné rozmnožování soudních sporů, když lze očekávat, že ani v takovém řízení by žalovaná nebyla činná. Pokud je smyslem a účelem této úpravy ochrana spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet a zprostředkovaně ochrana společnosti jako celku, bylo nutno poskytnout žalované tuto lhůtu pro splnění povinnosti, přičemž se jedná o delší lhůtu, než stanovuje § 160 o. s. ř., v němž je upravena lhůta 3 dnů od právní moci rozsudku. Není však možno podporovat chování dlužníků, kteří si půjčují finanční prostředky, aniž by je následně spláceli, a spoléhají na případné zamítání žalob pro neúvěruschopnost a pro předčasnost, když je nemožné zjistit jejich aktuální možnosti vracet poskytnuté jistiny, přičemž je pravidlem, že žalovaní spotřebitelé bývají v řízení nečinní a rezignují na zásadu „jen bdělým náleží práva“.12. Žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná, proto jí soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal část náhrady nákladů řízení, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna za zastupování účastníka advokátem ve výši 700 Kč podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni započetí každého úkonu, za dva úkony právní služby po 200 Kč (převzetí a pří