3 C 217/2021-184 — Okresní soud v Jičíně

1. Žalobce podal u soudu žalobou, kterou se po jejím částečném zpětvzetí domáhal, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu 500 000 Kč s příslušenstvím, jakožto peněžitou náhradu na odčinění duševní útrap, které utrpěl v důsledku smrti své sestry , jméno FO, , jež zemřela na následky dopravní nehody, zaviněné žalovaným 1), pojištěncem právní předchůdkyně žalované 2) pro případ jeho odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalovaný 1) byl trestním soudem shledán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti a byl za to pravomocně odsouzen. Žalobce jako blízký příbuzný , jméno FO, v trestním řízení a také i později uplatnil vůči žalovaným nárok na náhradu dle § 2959 o.z., avšak dosud žádného plnění nedosáhl. Žalobce popsal blízkost svého vztahu k sestře a vysvětlil, že svůj požadavek na zaplacení předmětné částky opírá především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. , spisová značka, a jeho navigaci, aby za základní částku náhrady nemajetkové újmy v případě nejbližších osob (manžel, děti, rodiče) byl považován dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozené, což v daném případě představuje částku 682 500 Kč. Protože žalobce nepatří do nejbližší skupiny příbuzných, žaloval 75 % z této částky tj. 511 875 Kč a později svůj požadavek ponížil na 500 000 Kč.2. Oba žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby. Žalovaný 1) opětovně projevil lítost nad následkem, který nehodou způsobil, nárok žalobce ale považoval za neprokázaný a nedůvodný. Žalovaná 2) namítala, že je nedostatečně dokládáno tvrzení žalobce o intenzitě vztahu s jeho zemřelou sestrou a dále, že je třeba též přihlížet k okolnostem na straně žalovaného 1) jako škůdce, tedy jeho postoji ke škodní události, k formě a míře jeho zavinění, k dopadu události na škůdce a jeho majetkovým poměrům.3. Podepsaný soud o žalobě žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 27. 9. 2022 č. j. , spisová značka, , kterým žalobu žalobce zamítl a uložil mu povinnost nahradit žalovanému 1) náklady řízení 30 726 Kč a žalované 6 985 Kč. Vyšel z výsledků provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že intenzita vztahů žalobce a jeho sestry slábla, a i když neměl pochybnosti o tom, že náhlé tragické úmrtí sestry žalobce zasáhla, uzavřel, že míra jeho utrpení a strádání neodůvodňuje jejich vyvážení finančním odčiněním.4. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2023 č. j. 19 Co 240/2022-145 byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení výši 4 114 Kč a žalované 2) ve výši 2 719 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i jejich právním hodnocením, souhlasil s právním názorem okresního soudu, že skutečnost, že se soudní praxe ustálila na určitých částkách náhrad za zásahy do osobnostních práv blízké osoby, nemůže vést automaticky k závěru, že každý takový zásah musí být vždy nutně finančně kompenzován. Byť tedy žalobce cítil v souvislosti s úmrtím jeho sestry smutek nad ztrátou blízké osoby, jím prožívané negativní pocity se evidentně neprojevily jako tak bolestně prožívaná záležitost, že by se jednalo o duševní útrapy ve smyslu § 2959 o. z.5. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023 č. j. 25 Cdo 2488/2023-167 byl k dovolání žalobce rozsudek krajského i okresního soudu zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 2959 o.z. upravuje právo ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, a jeho cílem je přiměřeně vyvážit, popřípadě zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. Újma, která se odčiňuje, spočívá především v psychických útrapách (smutku, žalu) způsobených vnímáním smrti blízkého člověka; odčinit je však třeba i další citové strádání, jako např. šok ze zprávy o smrtelném úrazu blízké osoby, ztrátu životní perspektivy, obavy o budoucnost apod. Jde o satisfakci (zadostiučinění), která má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnostní sféry poškozeného, případně poskytnout poškozenému, aby si těžko měřitelné a na peníze ne zcela exaktně převoditelné potíže nemajetkového charakteru vykompenzoval tím, že si pomocí finančních prostředků, případně předmětů či požitků pořízených za poskytnutou náhradu, zpříjemní či usnadní život. Při určování náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké by její výše měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti a měl by se uplatnit princip proporcionality.6. Jak Nejvyšší soud dále vyložil, rozhodovací praxe obecných soudů je ustálena na základních východiscích k výkladu § 2959 o.z. tak, že při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek.7. Protože je problematické prokázat a změřit skutečnou míru utrpení pozůstalého, je třeba vycházet z předpokladu určité obvyklé intenzity zásahu do osobnostních práv, kterou není třeba prokazovat, tedy že se uplatní obecná zkušenost. Předpokládá se tedy, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, a že slabší než obvyklé (byť v zásadě dobré) vztahy či naopak nadprůměrně kvalitní a intenzivní vztahy již vyžadují provedení důkazů k osvědčení takové odchylky, aby bylo skutečně odůvodněno přiznání nižší či vyšší než výchozí částky. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Výše odškodnění pro sourozence bývá zpravidla přibližně o jednu čtvrtinu nižší než u nejbližších osob. Ve výjimečných případech tam, kde jsou sourozenecké vztahy pevnější, může se výše náhrady dostat i na úroveň základu osob nejbližších, naopak tam, kde se vztahy omezily na minimum, případně se zhoršily oproti standardním poměrům, má tomu odpovídat i snížená částka náhrady. Má-li mít orientační určení výše náhrad způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o.z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků. Při výkladu ustanovení § 2959 o.z. nelze požadovat, aby byla prokázána určitá intenzita duševního utrpení, neboť jde o zákonem výslovně definovaný nárok, u nějž se (není-li prokázáno něco jiného) již z povahy věci negativní zásah do osobnostní sféry předpokládá. Žalobce se svou tragicky zesnulou sestrou prožil společné dětství a dospívání a jejich vztah byl utužen i brzkou ztrátou obou rodičů. Na druhé straně třeba zohlednit okolnosti, které nastaly později a které měly vliv na výrazné oslabení sourozeneckého pouta. Samotné zhoršení existujících a dříve kvalitních rodinných vztahů však není důvodem pro úplné odepření náhrady, ale spíše pro její poměrné snížení. Nárok na náhradu nevzniká jen v krajních případech, kde mezi sourozenci žádný vztah neexistuje, případně je lhostejný tak, že pozůstalý žádnou újmu ze ztráty blízké osoby nepociťuje, nebo by byl dokonce vyhrocený například tím, že se osoba požadující náhradu sama úmyslně podílela na usmrcení rodinného příslušníka. Tedy, i při usmrcení sourozence platí, že plné nepřiznání náhrady v situaci, kdy spolu zemřelý a pozůstalý prožili společné dětství, musí být odůvodněno zcela výjimečným rozpadem vzájemných vztahů, a to natolik, že by pozůstalý ztrátu osoby blízké nepovažoval za újmu, resp. by ji nikterak úkorně nevnímal. Takový stav vzájemného vztahu musí ve sporu tvrdit a prokazovat žalovaný škůdce, případně pojistitel jeho odpovědnosti. Jak z provedeného dokazování vyplynulo, vztah žalobce s jeho sestrou byl sice již řadu let poměrně oslaben, nicméně určité pouto mezi nimi stále existovalo. Sourozenci spolu ve velmi omezené míře dálkově komunikovali a z žádného důkazu nevyplynulo, že by vztah ža