11 C 191/2020-31 — Okresní soud v Jihlavě

1.) Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 328 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené v elektronické podobě dne [datum]. Žalobkyně poté nijak nereagovala na výzvu soudu, z jakých materiálů byla před uzavřením smlouvy posouzena úvěruschopnost žalovaného. 2.) Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil. Žalobkyně řádně omluvila svoji nepřítomnost při jednání, soud proto věc projednal a rozhodnul v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), bez přítomnosti účastníků, přičemž při rozhodování vycházel z listinných důkazů obsažených ve spise. 3.) Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] prostřednictvím internetové stránky žalobkyně, na které se žalovaný registroval, požádal o poskytnutí úvěru a této žádosti bylo ze strany žalobkyně vyhověno. V souladu se zněním smlouvy žalobkyně téhož dne (tj. [datum]) poskytla na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku 5 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 828 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaný však úvěr ve lhůtě nesplatil. Žalobkyně jej písemnými upomínkami vyzývala ke splnění závazku a kromě uvedených položek požadovala v souladu se smlouvou také úhradu smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil ani k předžalobní upomínce ze dne [datum]. Ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně nijak nedoložila, jak postupovala, jaké materiály a okolnosti hodnotila, ani k jakým dospěla závěrům. 4.) Na základě stručného právního posouzení věci soud dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla platně a účinně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), resp. smlouva o spotřebitelském úvěru v souladu se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně při činnosti směřující k poskytnutí úvěru vystupovala v postavení věřitele (zatímco žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele), proto byla povinna splnit podmínky kladené ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. před uzavřením smlouvy s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného. S přihlédnutím k ustálené judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018) je věřitel při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr povinen vycházet především z informací poskytnutých spotřebitelem, nicméně musí postupovat s takovou obezřetností, že se nespoléhá pouze na tvrzení spotřebitele, ale jeho tvrzení si sám prověří například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele atd. V řízení však žalobkyně neuvedla dostatečná tvrzení a ani nedoložila, že svou povinnost splnila. Smlouvu je proto v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru třeba pokládat za neplatnou, když k této neplatnosti soud přihlédl dle § 588 o.z. i bez návrhu pro rozpor s veřejným pořádkem, neboť žalovaný jako spotřebitel je slabší smluvní stranou a při právním jednání s podnikatelem se vyžaduje vyšší míra ochrany jeho práv, jež v tomto případě nebyla zaručena. 5.) V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně poskytla na účet žalovaného peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Z důvodu výše vyslovené neplatnosti smlouvy ex-tunc tak v úvahu přichází vyhovění žaloby v rozsahu, v němž je žalovaný povinen tyto prostředky, jimiž se v souladu s § 2991 o.z. bezdůvodně obohatil, vrátit. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutou částku nehradil ani částečně, soud proto výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni částku 5 000 Kč společně s úrokem z prodlení, na nějž žalobkyni vzniklo právo v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. bylo poté žalovanému uloženo, aby žalovanou částku zaplatil do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění soud neshledal důvody. 6.) Vzhledem k neplatnosti smlouvy ex-tunc a neexistenci jiného platného smluvního ujednání nelze uzavřít, že by mezi stranami byly platně sjednány jakékoliv další platby, jako poplatek za poskytnutí úvěru či smluvní pokuta. Soud proto výrokem II. tohoto rozsudku zamítnul žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 4 328 Kč představující poplatek a smluvní pokutu, a to včetně příslušenství. 7.) O nákladech řízení bylo rozhodnuto postupem podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť ve věci měla úspěch jak žalobkyně, tak z důvodu částečného zamítnutí žaloby i žalovaný. Jelikož úspěch obou stran je srovnatelný, vyslovil soud výrokem III. tohoto rozsudku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.