8 C 3/2022-17 — Okresní soud v Jihlavě

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 510 Kč s příslušenstvím jako nezaplaceného jízdného za jízdu žalovaného dopravním prostředkem Dopravního podniku [územní celek], a.s., [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a přirážky k jízdnému na základě zápisů o provedené přepravní kontrole ze dne [datum]. 2. Z provedeného dokazování soud zjistil, že se žalovaný přepravoval prostředkem veřejné dopravy provozovaným právní předchůdkyní žalobkyně, a to dne [datum] na lince [anonymizována dvě slova]. Na výzvu kontrolora se neprokázal platnou jízdenkou a jízdné ani přirážku k jízdnému nezaplatil. Totožnost žalovaného byla ověřena dle jeho občanského průkazu. O provedené přepravní kontrole byl uvedeného dne sepsán na místě zápis [číslo] podle něhož byly dlužné jízdné a přirážka k jízdnému splatné ve lhůtě 15 kalendářních dnů ode dne sepsání zápisu. Výše jízdného 10 Kč vyplývá z tarifu právní předchůdkyně žalobkyně a výše přirážky k jízdnému 1 500 Kč vyplývá ze smluvních přepravních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni a žalovanému postoupení pohledávky písemně oznámila. Následně byla žalovanému zaslána předžalobní výzva ze dne [datum]. 3. Soud posoudil závazkový vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným podle ustanovení § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) jako platně uzavřenou smlouvu o přepravě osob. Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla platně postoupena na žalobkyni podle ustanovení § 1879 a násl. o. z. V souladu s ustanovením § 37 odst. 5, 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, vyhláškou č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, a v souladu se smlouvou o přepravě vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně v každém ze dvou výše uvedených případů právo na úhradu dlužného jízdného za jízdu žalovaného bez platného jízdního dokladu ve výši 10 Kč a na úhradu přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Jelikož žalovaný soudu neprokázal, že dlužnou částku žalobkyni uhradil, soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni i úrok z prodlení z přisouzených částek, na nějž jí vzniklo právo podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ode dne následujícího po uplynutí lhůty 15 kalendářních dnů k zaplacení od data sepsání zápisu o provedené přepravní kontrole, tj. ode dne [datum] do zaplacení. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) soud žalovanému uložil, aby žalovanou částku zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod. 4. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 1 510 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 151 odst. 2 o. s. ř. z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně, a to ve lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení jiné lhůty soud neshledal důvod. 5. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů a daně z přidané hodnoty její zástupkyně za úkon právní služby spočívající v účasti na jednání soudu, neboť tyto náklady nepovažoval soud za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud při své rozhodnutí vycházel z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 988/12 (publikovaném pod N 132/66 SbNU 61 a dostupném na [webová adresa]). Ústavní soud v předmětném rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že je povinností obecných soudů vždy zkoumat, zda požadované náklady řízení byly účastníkem vynaloženy účelně. Při tomto posouzení by měl být brán zřetel na účel civilního procesu, kterým je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto účelem nejsou případy, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení. Soud nijak nezpochybňuje právo účastníků řízení na projednání věci při ústním jednání; to však neznamená, že jim tím automaticky vzniká nárok na náhradu takto poskytnutý úkon právní služby. Žalobkyně uplatňuje formulářovými žalobami své nároky dlouhodobě a opakovaně, přičemž na základě ustálené praxe zdejšího soudu mohla v tomto konkrétním případě získat legitimní očekávání ohledně výsledku řízení. Žalovaný se ve věci nebránil, ani se nevyjádřil. V opačném případě by žalobkyně jeho stanovisko obdržela. Soud vyzval žalobkyni, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, čímž dal dostatečně najevo předběžný názor ohledně doložení tvrzení předloženými důkazy. Žalobou je uplatňována bagatelní částka a i z celkového pohledu se jedná o skutkově i právně velmi jednoduché řízení. Soud v tomto konkrétním případě nabyl přesvědčení, že postup žalobkyně, která trvá na ústním projednání věci, je motivován pokusem o umělé navýšení nákladů řízení, což je nepřípustné.