20 C 354/2023-22 — Okresní soud v Jihlavě

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala placení výživného pro zletilé dítě ve výši 3 000 Kč měsíčně. Uvedla, že je byla studentkou gymnázia v [obec], kde v červnu 2023 složila maturitní zkoušku a že byla přijata k vysokoškolskému studiu na [obec] zemědělské univerzitě v [obec], kde nastoupí ke studiu v září 2023. Dále zdůvodnila, jak dospěla k částce ve výši 3 000 Kč měsíčně, kterou po svém otci na výživném požaduje. 2. V dalším podání, kterým žalobkyně sdělovala název a adresu zaměstnavatele svého otce, doplnila žalobkyně, že přiznání výživného žádá od data podání žaloby (ode dne 24. 7. 2023, pozn. soudu). Tuto část podání soud omylem nezaznamenal a o časovém úseku výživného od 24. 7. 2023 do data doručení tohoto rozsudku žalovanému nerozhodoval. Po doručení tohoto rozsudku tedy bude doplňujícím rozsudkem rozhodnuto o výživném za uvedené období. 3. Účastníci neměli námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, a proto soud postupoval Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a rozhodl jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. 4. Na základě obsahu spisu má soud za zjištěný následující skutkový stav věci. Žalobkyně je studentkou vysoké školy řádně se připravující na budoucí výkon povolání. Žalobkyně až dosud žila se svou matkou, po nástupu k vysokoškolskému studiu bude bydlet v [obec]. Odhadované výdaje žalobkyně na život v [obec] činí 15 000 Kč až 17 000 Kč, přičemž tuto částku považuje soud za adekvátní. Náklady na mimořádné výdaje a zábavu žalobkyně nezapočetla, jelikož soudu sdělila, že prostředky hodlá získávat vlastní činností. Po odečtení částky požadovaného výživného, kterého se žalobkyně domáhá, vychází, že matka žalobkyně se bude na její výživě podílet částkou ve výši 12 000 Kč až 14 000 Kč, tedy zhruba 20 až 25 % jejího čistého příjmu. Otec žalované má příjem z invalidního důchodu a ze zaměstnání v celkové výši 29 758,83 Kč čistého měsíčně, na výživném pro žalobkyni by se tak měl podílet zhruba 10 % svého příjmu. 5. Podle § 911 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) lze výživné na dítě přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 6. Podle § 913 odst. 1 o. z. platí, že pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 7. Podle § 913 odst. 2 o. z. platí, že je třeba při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. 8. Podle § 915 odst. 1 o. z. platí, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. 9. Podle § 922 odst. 1 o. z. platí, že lze výživné pro děti přiznat i za dobu nejdéle tří let od data zahájení soudního řízení. 10. Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné dítěte je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon„ neschopnost sám se živit“. Jak přitom plyne z důvodové zprávy k ustanovení § 911 o. z. platí, že„ zásadní podmínkou přiznání výživného je potřeba dítěte, jeho schopnost sám se o sebe – pokud jde o výživu – postarat (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, bod 22). 11. Schopnost samostatně se živit znamená, že oprávněný je schopen samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další včetně potřeby bytové. Jinými slovy to znamená, že oprávněný má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 3113/10). 12. Soud tedy rozhodl, že otec má právní povinnost podílet se na výživě žalobkyně, a to ve výši 3 000 Kč měsíčně, jelikož tato částka je odpovídající potřebám žalobkyně a souběžně je v možnostech žalovaného ji hradit. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalobkyně je nepožadovala a žalovanému žádné náklady nevznikly.