20 C 100/2024-133 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobci se proti žalovanému domáhali, aby bylo určeno, že jejich právní předchůdkyně , jméno FO, byla ke dni své smrti (, datum, ) vlastnicí pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , jehož součástí je dům č. p. , Anonymizováno, v , adresa, . Uvedli, že pozemek s domem (společně dále též jen „dům“) patřil podle smlouvy z , datum, , jméno FO, , která byla tchyní jejich právní předchůdkyně. , jméno FO, s manželem Ernestem (, jméno FO, ) , jméno FO, měli jediné dítě, syna , jméno FO, (Jiřího) , jméno FO, . , jméno FO, uzavřel , datum, manželství s žalobkyní. , jméno FO, zemřel , datum, . , jméno FO, jako Židovka byla donucena , datum, převést vlastnické právo k domu na město , adresa, , přičemž jí nikdy nebyla zaplacena kupní cena. Před nacisty emigrovala až do Austrálie, kde zemřela , datum, . Žalobkyně pokládá kupní smlouvu ze , datum, za neplatné právní jednání. Kupní smlouva postrádala tzv. pravé přivolení jako jednu z náležitostí takového právního jednání. Smlouva byla neplatná též podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945, neboť byla uzavřena po , datum, pod tlakem okupace, když bylo , jméno FO, vyhrožováno, že pokud nepodepíše smlouvu dobrovolně v Praze, bude odvezena k podpisu do , adresa, . , jméno FO, s manželem se vždy hlásili k židovské národnosti, nikdy se nezpronevěřili československým zájmům a těšili se dobré pověsti. , jméno FO, proto do své smrti nepřestala být vlastnicí domu. , jméno FO, její smrti dům zdědil , jméno FO, a po něm ze závěti přímá právní předchůdkyně žalobců , jméno FO, . , jméno FO, se domáhala restituce v roce 1949, o žádosti však bylo rozhodnuto za totalitního režimu, který nedodržoval základní lidská práva. Žalobkyně se po roce 1989 nemohla domoci restituce, neboť , jméno FO, nebyla československou či českou občankou a nedopadaly na ní restituční předpisy. Právní předchůdkyně žalobců , jméno FO, sama jako občanka Austrálie též nebyla osobou oprávněnou k restituci a dlouho netušila, že rodina může mít majetek na druhé zemské polokouli. Žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a určením nebude zasažena právní jistota třetích osob, jelikož jako vlastník domu je zapsán žalovaný, který dům druží již od neplatného převodu v roce 1939.2. Žalobci zdůraznili, že se nedomáhají určení vlastnického na podkladě restitučních předpisů, nýbrž v důsledku imperfektního právního jednání – městem nepodepsané smlouvy.3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Připustil, že kupní smlouva ze , datum, byla neplatná, a to jak podle dekretu presidenta republiky, tak podle zákona č. 128/1946 Sb. Křivda způsobená takovým převodem však mohla být napravena jen ve vymezené lhůtě a ve zvláštním řízení, nikoliv obecným postupem vlastnickou žalobou. Nebyl-li takto úspěšně uplatněn restituční nárok, nelze uplatňovat ani dědické nároky., právnická osoba, průběhu řízení pak žalovaný vznesl též z procesní opatrnosti námitku vydržení, kterou odůvodnil tím, že mu bylo v roce 1996 zapsáno vlastnické právo a až do roku 2018 byl v dobré víře, že je skutečným vlastníkem nemovitostí.5. Pravomoc českých soudů k rozhodování o věcných právech k nemovitým věcem nacházejícím se na území České republiky ve vztazích mezi českými a australskými subjekty je stanovena v § 68 zákona č. 91/2012 Sb.6. Soud důkazy hodnotil jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Z rodných listů , jméno FO, a , jméno FO, soud zjistil, že oba byli zapsáni do knihy narození židovské náboženské obce. Z oddacího listu soud zjistil, že , jméno FO, s , jméno FO, (Ernestem) , jméno FO, uzavřeli manželství , datum, . Z rodného listu Jiřího (, jméno FO, ) , jméno FO, soud zjistil, že je synem manželů , jméno FO, a , jméno FO, . Z pozemkové knihy soud zjistil, že , jméno FO, se kupní smlouvou z , datum, stala vlastnicí pozemku čísla katastrálního , Anonymizováno, s domem č. , hodnota, . Z popisného archu ze sčítání lidu v roce 1930 soud zjistil, že , jméno FO, se svým manželem a synem se hlásili k židovské národnosti a židovskému náboženství. Z kupní smlouvy ze , datum, soud zjistil, že , jméno FO, měla prodat dům tehdejšího č. p. , Anonymizováno, s pozemkem č. , hodnota, v k. ú. , adresa, -město do vlastnictví města , adresa, za cenu 145 000 korun. Z kupní ceny měla být částka 70 000 K vyplacena úvěrující záložně a 75 000 K na vázaný účet , jméno FO, . Smlouva nebyla ze strany města podepsána. Z oddacího listu soud zjistil, že , jméno FO, (Jiří) , jméno FO, se žalobkyní uzavřeli manželství , datum, . Z úmrtního listu , jméno FO, soud zjistil, že zemřela , datum, jako vdova. Z úmrtního listu , jméno FO, soud zjistil, že zemřel , datum, , kdy jeho manželkou byla , jméno FO, . Z úmrtního listu a ověření závěti Ernesta (, jméno FO, ) , jméno FO, , prohlášení , jméno FO, k úmrtí , jméno FO, a prohlášení notáře , jméno FO, , soud zjistil, že veškerou pozůstalost po , jméno FO, dědil , jméno FO, , dědil též část pozůstalosti po , jméno FO, . , jméno FO, dědila , jméno FO, , která zanechala závěť a rovným dílem tak po ni ke dni , datum, dědili žalobci.7. Podle § 1460 císařského patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský (dále jen „ABGB“), platilo, že k vydržení je potřebí kromě způsobilosti osoby a předmětu: aby někdo byl ve skutečném držení věci nebo práva, jichž tímto způsobem má nabýti; aby jeho držení bylo pořádné, poctivé a pravé a aby v něm bylo pokračováno po všechen čas, vyměřený zákonem (§ § 309, 316, 326 a 345).8. Podle § 1461 ABGB platilo, že každé držení jest pořádné a k vydržení postačující, zakládá-li se na takovém právním důvodu, který by postačil k převzetí vlastnictví, kdyby bylo náleželo převodci. Takové jsou např. odkaz, darování, zápůjčka, koupě a prodej, směna, placení atd.9. Podle § 1463 ABGB platilo, že držení musí býti poctivé. Nepoctivost předchozího držitele nevadí však bezelstnému zástupci nebo dědici, aby počal vydržení ode dne jeho držení (§ 1493).10. Podle § 1464 ABGB platilo, že držení musí býti pravé. Zmocní-li se někdo věci násilím nebo lstí, nebo se v držení potajmu vplíží, nebo věc jen jako výprosu drží; nemůže ji vydržeti ani on sám, ani jeho dědicové.11. Podle § 115 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „SOZ“), platilo, že vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví.12. Podle § 116 odst. 1 SOZ platilo, že práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté.13. Podle § 145 odst. 1 SOZ platilo, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným.14. , adresa, nemohlo být nejméně ke dni , datum, v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, když se vůči němu , jméno FO, prostřednictvím svého zástupce domáhala vrácení věci. Tento svůj závěr opírá soud o důkaz veřejnou listinou rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , kde se konkrétně v bodě 14 odůvodnění uvádí skutkové zjištění „do protokolu uvedl , jméno FO, , synovec , jméno FO, , že byl přítomen na podzim 1939 tomu, kdy dva , adresa, pohrozili, že pokud , jméno FO, nebude chtít kupní smlouvu podepsat, odvezou oba manžele , jméno FO, do , adresa, , kde smlouvu už podepíše; od , jméno FO, měl mít informaci, že kupujícím byla vyplacena hypotéka, , jméno FO, ale žádnou část kupní ceny neobdržela.“ Je přitom nerozhodné, že tehdejší lidový soud rozhodl o zamítnutí restituční žádosti , jméno FO, , neboť v aktuálně posuzované věci nejde o revizi tehdejšího rozhodnutí v restituční věci, nýbrž o posouzení, zda došlo či nedošlo k takové právní skutečnosti (vydržení), která by znamenala originární způsob nabytí vlastnictví k nemovitosti ze strany města. Nadto je historickou notorietou, že se na , jméno FO, , jakožto na neměcky mluvící židovku vztahovalo nejen protektorátní, nýbrž také říšské právo včetně norimberských rasových zákonů. Ty zapovídaly židům vlastnit majetek. Z toho důvodu je třeba hodnotit držení věci jako nepravé, neboť postavit účastníka smluvního vztahu před otázku, zda věc prodá nebo mu věc bude násilně odebrána, je samo o sobě nutno považovat za zmocnění se věci násilím. Dobrověrnost držby je tedy vyloučena a jelikož tehdy platný občanský zákoník dobrou víru k vydržení bezpodmínečně vyžadoval, není pochyb o tom, že právo nebylo městem vydrženo.15. „(…) držba musela být vždy oprávněná ve smyslu § 145 SOZ, takže neoprávněný držitel nemohl nikdy vydržením nabýt vlastnického práva. Oprávněný držitel musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleželo, přičemž v pochybnostech se mělo za to, že držba byla oprávněnou (§ 145 odst. 2 SOZ). Jestliže by tedy nastala situace, kdy by se oprávněný držitel stal v průběhu doby neoprávněným, pak účinky vydržení nemohly nastat, neboť v dobré víře musel být držitel po celou dobu vydržení, (…)“. (, adresa, . Kapitola I. [Obecně k vydržení za platnosti tzv. středn