21 C 28/2024-38 — Okresní soud v Jihlavě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. V důvodech návrhu uvedla, že se žalovaným jsou podílovými spoluvlastníky těchto nemovitostí, po rozpadu jejich partnerského vztahu se však nejsou schopni dohodnout na chodu, údržbě a opravách nemovitostí. Žalovaný po rozpadu partnerského soužití začal žalobkyni zahrnovat oznámeními o investicích, o kterých v době trvání vztahu nebyla řeč. Některé náklady jsou zcela absurdní. Problémy vznikají i při pronájmu nemovitostí. Vzhledem k postupné eskalaci konfliktů mezi účastníky a nutnosti zásahů i ze strany orgánů činných v trestním řízení tak nelze setrvat ve spoluvlastnickém vztahu. Žalobkyně neměla zájem na nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví, navrhovala jejich přikázání žalovanému či prodej.2. Žalovaný se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem souhlasil. Navrhl prodej nemovitostí s tím, že nemá dostatek volných prostředků na úhradu vypořádacího podílu žalobkyni. Současně navrhl vypořádání v širším smyslu, jeho návrh však byl usnesením ze dne 9. 9. 2024, č. j. , spisová značka, odmítnut.3. Z výpisu z katastru nemovitostí k listu vlastnictví , Anonymizováno, pro katastrální území a obec , adresa, bylo prokázáno, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku p. č. , Anonymizováno, /1, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , stavba občanské vybavenosti, a pozemku p. č. , Anonymizováno, /2, ostatní plocha, přičemž každý vlastní podíl o velikosti ideální ½. Z výzvy k jednání ze dne 11. 12. 2023 a podací stvrzenky vzal soud za prokázané, že žalobkyně kontaktovala prostřednictvím svého zástupce žalovaného za účelem dalšího řešení spoluvlastnictví k nemovitostem.4. Podle § 1140 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.5. Dle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.6. Dle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Dle odst. 2 tohoto ustanovení rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích. Dle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.7. V řízení bylo prokázáno, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí a že jejich vztahy jsou po rozpadu partnerského vztahu více než napjaté. Jejich další setrvání ve spoluvlastnickém vztahu je tak nemožné. Vzhledem k tomu, že soudu je známo z dalších probíhajících řízení, že probíhají i trestní řízení, jež mají souvislost s rozpadem vztahu účastníků, soud se nezabýval možností rozdělení nemovitostí, neboť takový způsob vypořádání by v daném případě nebyl účelný. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků neměl zájem nabýt nemovitosti, jež jsou předmětem vypořádání, do svého výlučného vlastnictví, soud nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky rovnoměrně, tedy každému 1/2, tak jak odpovídá velikosti jejich spoluvlastnického podílu.8. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s poslední judikaturou Ústavního soudu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Pouze ve vztahu k jednání dne , datum, přistoupil dle § 147 odst. 1 o. s. ř. k separaci nákladů řízení. Jen v důsledku zaviněného jednání žalovaného nedošlo totiž k rozhodnutí věci při jediném jednání, ale jednání dne , datum, muselo být odročeno a žalobkyni tak vznikly zbytečně náklady. Žalovanému totiž byla již dne 7. 2. 2024 doručena žaloba a přes výzvu soudu se k ní nevyjádřil. Jednání bylo nařízeno na den , datum, , následně však bylo k žádosti zástupce žalovaného odročeno, neboť zástupce převzal zastoupení až dne 16. 5. 2024 a potřeboval se seznámit se spisem, kontaktovat případně zástupce žalobkyně. Ani poté se však žalovaný přes opakovanou výzvu soudu ve věci nevyjádřil. Až při jednání dne , datum, žalovaný vznesl návrh na širší vypořádání, přičemž tento návrh byl neurčitý. Soudu tak nezbývalo než postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř. a z tohoto důvodu za účelem odstranění vad podání žalovaného jednání odročit. Jen v důsledku toho nedošlo k rozhodnutí ve věci při jediném jednání, ale bylo nutné konat ještě jednání další. Soud proto uložil žalovanému, aby tyto zbytečně vzniklé náklady žalobkyni zaplatil. Náklady žalobkyně za zbytečně proběhnuvší jednání činí 1 800 Kč a jsou tvořeny odměnou advokáta žalobkyně za jeden úkon právní služby (účast na jednání) dle § 7 bod 4 ve spojení s § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), a paušální náhradou nákladů dle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 300 Kč.