19 C 48/2021 — Okresní soud v Kladně

1. Návrhem ze dne [datum] doručeným Okresnímu soudu v Kladně dne [datum] se navrhovatelé domáhali uznání shora specifikovaného rozhodnutí na území České republiky. Návrh odůvodnili tím, že navrhovatel a) je státním občanem České republiky, a má v České republice rodinu a přátele, stýká se zejména se svou matkou, sestrou, hodně blízko má k prarodičům, navrhovatel b) je státním občanem Spojeného království [příjmení] [jméno] a Severního Irska, nezletilý je státním občanem Spojeného království [příjmení] [jméno] a Severního Irska, v péči navrhovatelů a) a b) je od [datum]. Oba navrhovatelé žijí v neformálním stejnopohlavním svazku. Navrhovatelé se o nezletilého starají, tvoří společně rodinu. Existují mezi nimi silné psychické vazby. Nezletilý se učí hovořit a každý z navrhovatelů s nezletilým hovoří svým mateřským jazykem. Navrhovatelé a) a b) se v roce 2012 přestěhovali do České republiky, kde spolu žili do roku 2014. Poté došli k závěru, že lepší podmínky pro život budou mít v Anglii, kam se i odstěhovali. Do budoucna navrhovatelé a) a b) nemohou vyloučit ani přestěhování z [příjmení] [jméno] do České republiky, a proto uznání jejich rodičovství k nezletilému i v České republice má nezaměnitelný význam. Uznání rodičovství obou navrhovatelů má význam např. i pro posouzení existence či neexistence vzájemné vyživovací povinnosti. V budoucnu by nemohl případně vzniknout nárok nezletilého [jméno] na sirotčí důchod, pokud by žili v České republice a došlo by k úmrtí některého z navrhovatelů. Nelze opomenout i skutečnosti, jaké májí vliv na osvojení stran dědických práv nezletilého. 2. Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 20 Neu 91/2020-21 ze dne 10. 11. 2020, který nabyl právní moci dne [datum] soud zjistil, že o návrhu na uznání rozhodnutí výše uvedeného podaného navrhovateli a) a b) jsou příslušné rozhodovat okresní soudy. Spis tak byl postoupen k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Kladně Okresní soud v Kladně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 11. 05. 2021 č.j. 12 Nc 2167/2020 -52, kterým návrh zamítl. Po podaném odvolání Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, a to usnesením ze dne 23. 08. 2021 č.j. 17 Co 172/2021-71, a to nikoli v důsledku odvolacích námitek, ale v důsledku iniciativy odvolacího soudu, který dospěl k novému právnímu výkladu v tom směru, jakým způsobem mají být nově obdobné věci zapisovány do příslušných rejstříků. Dle odvolacího soudu ve věci rozhodovala soudkyně, která k tomu nebyla určena platným rozvrhem práce. Proto byla po vrácení věci tato věc dále zapsána k vyřízení soudci vyřizujícímu civilní agendu s cizím prvkem, když se dle výkladu vyšších soudů nemá jednat o věc týkající se nezletilých. 3. Z navrhovateli předložených listin bylo zjištěno, že rodinný soud v Liverpoolu, Spojené království [příjmení] [jméno] a Severního Irska dne 17. 07. 2019 č. LV53/19 rozhodl o osvojení nezletilého dítěte [jméno] [celé jméno účastníka] (dříve [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení]), [datum narození]. Navrhovatelé a) a b) se v důsledku osvojení stali právními rodiči nezletilého a nabytím právní moci tohoto rozhodnutí byl založen stejný vztah mezi osvojencem a osvojiteli jako by se nezletilý osvojitelům narodil, a to včetně nároku na dědictví, a to vše podle práva Spojeného království. Z rodného listu navrhovatele a) bylo prokázáno, že ten se narodil dne [datum] ve [obec]. 4. Soud se tedy nejprve zabýval tím, zda je ve věci dána pravomoc a příslušnost zdejšího soudu ve věci rozhodovat. 5. Podle ustanovení § 63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS) jestliže v době osvojení byl osvojitel, některý z osvojitelů nebo osvojenec státním občanem České republiky, uznávají se cizí rozhodnutí o osvojení České republice, jestliže se to nepříčí veřejnému pořádku a nebrání tomu výlučná pravomoc Českých soudu a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení Českého práva. Pro řízení o uznání platí ustanovení § 16 odst. 2 zákona. 6. Podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo jednání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem, jednání nemusí nařizovat. 7. Navrhovatel a) je občanem České republiky. Vyslovit uznání je místě příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje. Místně příslušným soudem k rozhodnutí o uznání rozhodnutí o osvojení je tedy s ohledem na bydliště navrhovatele a) v České republice Okresní soud v Kladně. Pravomoc a příslušnost zdejšího soudu je tak dána. 8. Podle ustanovení § 794 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o.z.“) se osvojením rozumí přijetí cizí osoby za vlastní. Předpokladem osvojení je takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodičem a dítětem, nebo že tu jsou alespoň základy takového vztahu. Osvojení nezletilého musí být v souladu s jeho zájmy (§ 795). Na základě rozhodnutí soudu o osvojení se osvojitel, popř. osvojitelé se zapíší do matriky jako rodič, popř. jako rodiče dítěte (§ 797). 9. Podle § 800 o.z. se osvojiteli mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba, v tom případě soud též rozhodne o tom, že z matriky vypouští zápis o druhém rodiči. Osvojují-li si manželé, podávají návrh na osvojení společně jako společní osvojitelé. 10. Soudu je známa judikatura Evropského soudu pro lidská práva k otázkám rodičovství dvou osob stejného pohlaví, jakož i obsah nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3226/16. Soudu je znám i poslední nález Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 6/20 ze dne [datum], který dříve uvedený nález I. ÚS 3226/16 překonává, neboť se jedná o nález celého pléna Ústavního soudu ČR a podle něhož„ Požadavek zákona o mezinárodním právu soukromém (§ 63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb.), aby cizí rozhodnutí o osvojení pro účely jeho uznání v České republice bylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními českého práva, není v rozporu s předpisy ústavního pořádku. Jde o projev suverenity České republiky v podobě primátu českého práva na území České republiky, tím spíše, jde-li o otázku statusovou (pravidla pro osvojení), v níž má ústřední roli zákonodárce s ohledem na společenské a kulturní prostředí.“. V tomto posledně citovaném rozhodnutí se Ústavní soud ČR podrobně celou problematikou zaobírá, a to i včetně hypotetických úvah, které uvádějí navrhovatelé stran praktického fungování na území ČR, na což zdejší soud odkazuje. 11. V daném případě je tak pro právní posouzení věci rozhodující to, že dosud není naplněna kumulativně požadovaná zákonná podmínka, tj. že osvojení dítěte navrhovateli je přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Z výše uvedeného je zřejmé, že český právní řád nyní neumožňuje společné osvojení dítěte navrhovateli. Je toliko věci zákonodárce jako suveréna, jaké právní předpisy přijme a jaké nikoli, tedy je pouze v jeho kompetenci jakým způsobem upraví život na území České republiky a co upravovat nebude, včetně toho co upravovat nepřipustí. Není úlohou soudu suverénní rozhodnutí legitimně zvoleného zákonodárce ve věcech, v nichž zákonodárce projevil svou vůli zcela jasně, jakkoli nahrazovat, neboť v takovém případě by došlo k porušení zásady dělby moci (stejně tak jako zákonodárce např. nemůže a nesmí vykonávat soudnictví). Tzv. úloha„ negativního zákonodárce“ je vyhrazena v soudní soustavě jedinému subjektu, a tím je Ústavní soud ČR, který na danou problematiku již také zaujal výše uvedený názor, a to názor plenární, kdy jakékoli porušení základních práv navrhovatelů v obdobných případech neshledal. Soud v určitých situacích může (a má) být aktivním, nesmí však být nikdy aktivistickým, jinými slovy soud může hrát zbytkovou roli zákonodárce pouze tehdy, pokud by v důsledku chybějící právní úpravy, mohlo dojít k odepření spravedlnosti v konkrétním případě, to se však daném případě nestalo. Soud nesmí nahrazovat vůli zákonodárce, který svou legitimitu odvozuje od vůle lidu, a který má, na rozdíl od soudce, k dispozici robustní aparát zajišťující to, aby se přijímaná právní úprava posoudila ze všech možných úhlů jejich dopadů. Osobní názory na věc samu u konkrétního soudce rozhodujícího ve věci (ať už jsou jakékoli) pak z hlediska systému nesmí hrát žádnou roli, neboť soudce se musí jako první řídit právním řádem své země a nikoli přednostně svými úvahami o možném fungování společnosti do budoucna. V daném případě není dána situace, kterou by zákonodárce neupravoval, naopak zákonodárce možnosti osvojení stejnopohlavními páry upravil jasně. Skutečnost, že navrhovatelé se zákonodárcem nesouhlasí, je jist