210 C 217/2022-26 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaná se dne 3. 2. 2021 na lince [číslo] hromadné dopravy provozované právním předchůdcem žalobkyně ([anonymizována tři slova] [právnická osoba]) nemohla prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnila tak podmínky pro to, aby na ní žalobkyně požadovala úhradu jízdného a přirážky k jízdnému, což žalovaná nezaplatila. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. 3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, stejně tak se nevyjádřila ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ačkoli byla poučena, že v opačném případě bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí. Proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez jednání na základě předložených listinných důkazů. 4. Z předložené hlášenky kontrolora soud zjistil, že údaje tam uvedené odpovídají tvrzením uvedeným v žalobě a údajům o žalované zjištěným z výpisu z centrální evidence obyvatel. Soud je tedy vzal za prokázaný skutkový stav. Přechod pohledávky na žalobkyni byl prokázán smlouvou o postoupení pohledávek z původního věřitele [anonymizována dvě slova] [územní celek], [anonymizováno]. 5. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů (zákon o drahách) je cestující povinen prokázat se na výzvu osoby pověřené dopravcem platným jízdním dokladem. Podle § 18a zák. č. 111/1994 Sb. (silniční zákon) platí shodná úprava i v silniční dopravě. Co se rozumí jízdním dokladem, náležitostí jízdních dokladů a posuzování jejich platnosti stanoví § 4, 5 a 6 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb. o přepravním řádu pro veřejnou, drážní a silniční dopravu. Podle § 37 odst. 4 písm. d) zákona o drahách (obdobně podle 18a odst. 1 písm. c) silničního zákona) může dopravcem pověřená osoba uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Výše přirážky podle § 37 odst. 6 uvedeného zákona stanoví dopravce v přepravních podmínkách, přičemž tato nesmí přesáhnout částku 1 000 Kč, s účinností od 1. 5. 2013 částku 1 500 Kč. 6. V daném případě se prokázalo, že žalovaná cestovala hromadnou dopravou provozovanou právním předchůdcem žalobkyně, tedy využívala plnění přepravní smlouvy uzavřené podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), avšak povinnost prokázat se kontrolorovi platným jízdním dokladem nesplnila. Povinnost k zaplacení jízdného (16 Kč) a přirážky (1 500 Kč) jí tedy byla uložena po právu. Pohledávka z uvedené smlouvy následně přešla na žalobkyni postoupením podle § 1879 a násl. o. z. Soud proto žalobě zcela vyhověl tak, jak uvedeno ve výroku I. Kromě nároku na jistinu pohledávky vzniklo žalobkyni též právo na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném ke dni počátku prodlení (ke dni následujícímu po kontrole). 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 300 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 516 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t.