8 C 53/2025-79 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, poskytnutého ve výši 30 000 Kč, z toho jistiny ve výši 31 031 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč a 10 767,41 Kč, úhrady pojistného ve výši 409 Kč a smluvního úroku ve výši 81,07 % ročně. To vše s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný ale poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil, proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 12. 1. 2024 a všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Úvěr byl splatný ve splátkách po 3 339 Kč měsíčně se splatností do každého 12. dne v měsíci počínaje dnem 12. 2. 2024. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaný se nejprve elektronicky registroval jako zájemce o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách na internetových stránkách žalobkyně. V rámci toho vyplnil své identifikační údaje.4. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybral požadovanou částku a vyjádřil i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Z předložených dokumentů to samo o sobě nevyplývá, nicméně výplata finančních prostředků dne 15. 1. 2024 byla prokázána výpisem z účtu žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaný neměl důvod peníze přebírat, zejména pokud sám žalovaný nic netvrdil o jiném důvodu či o jiných podmínkách pro převzetí peněz v daném místě a čase. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr. Samotná (zcela anonymní) registrace (elektronická identita) by naproti tomu pro uzavření smlouvy právě se žalovaným nepochybně v dostatečné míře nesvědčila, stejně jako tvrzené (a jinak nedoložené) uzavření smlouvy kliknutím.5. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit smluvní úrok ve výši 81,07 % ročně. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu a náklady na vymáhání. Spolu s uzavřením smlouvy o úvěru uzavřel také pojistnou smlouvu na pojištění schopnosti splatit úvěr, splátky pojistného činily 409 Kč měsíčně. Podle tvrzení žalobkyně žalovaný zaplatil 4 splátky v celkové výši 13 356 Kč.6. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.9. Smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného. Z předložených dokumentů také nevyplývá, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovaným elektronicky podepsána uznávaným či jen zaručeným elektronickým podpisem.10. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny, finanční prostředky převzal žalovaný, nedostatek písemné formy není relevantní.11. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru, tvořené původní jistinou ve výši 30 000 Kč a uhrazenou částkou 13 356 Kč po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku jistiny zaplatit.12. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu.13. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.14. Protože smluvní pokuta byla sjednána řádně ve smlouvě a je účtována v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, bylo žalobě vyhověno i co do částky 1 996 Kč za smluvní pokutu z neuhrazených splátek a ve výši 10 767,41 Kč od sesplatnění úvěru. Soud dále přiznal žalobkyni neuhrazené pojistné ve výši 409 Kč. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.15. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.16. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.18. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.19. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.20. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.21. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.22. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo - viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10).23. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.24. Tuto úpravu ale také nelze ze shora uvedených důvodů v dané věci použít. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání.25. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění má soud za to, že ujednání stran o úroku je absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým