207 C 9/2026-53 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se jako právní nástupkyně společnosti , právnická osoba, . domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím (úrokem ve výši 78,07 % ročně a úrokem z prodlení). Žalobu žalobkyně odůvodnila tvrzením, že mezi původními účastníky byla dne 23. 5. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , a to za použití prostředků komunikace na dálku. Na základě smlouvy byla žalovanému 23. 5. 2024 poskytnuta částka 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet spolu s dojednaným úrokem za poskytnutí úvěru (úroková sazba 78,07 % ročně) ve 48 měsíčních splátkách po 2 735 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červen 2024. Dle žaloby si právní předchůdkyně žalobkyně schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřila, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a z prohlášení dlužníka. Osoba žalovaného byla také prověřena v nebankovním registru klientských informací, bylo ověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání atp. Žalobkyně v žalobě dále tvrdila, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou některých splátek, úvěr byl automaticky zesplatněn k datu 26. 8. 2024. Dle tvrzení uvedeného v žalobě i v doplnění žaloby neuhradil žalovaný ke dni zesplatnění úvěru ani poté žádnou částku. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou ze dne 12. 2. 2025. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení dlužné částky 48 127,84 Kč, která sestává z původní dlužné jistiny ve výši 40 000 Kč a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 127,84 Kč a úrok z prodlení 12,75% p.a. z jistiny od 27. 8. 2024 do zaplacení. Žalobkyně ještě uvedla, že žalovaného o zaplacení všech těchto částek upomenula – zaslala mu předžalobní výzvu, avšak žalovaný dluh neuhradil.2. Žalobkyně na podporu žalobních tvrzení založila do spisu smlouvu o úvěru a její dodatek č., hodnota, , oznámení žalobkyně o schválení úvěru, doklad o vyplacení úvěru, formulář hodnocení klienta, výpisy z registrů, kartu klienta, výzvu k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, oznámení o zesplatnění úvěru, oznámení o postoupení pohledávky a společné prohlášení žalobkyně i její právní předchůdkyně o postoupení a předžalobní výzvu.3. Platební rozkaz ve věci nebyl vydán pro pochybnost o oprávněnosti celkové výše nároku. Protože účastníci na výzvu soudu nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání a žalovaný neuplatnil ani žádné věcné námitky, rozhodl soud pouze na základě listinných důkazů.4. Soud vyšel z údajů ve spise ve smyslu ust. § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. – obč. soudní řád („o.s.ř.“). Soud tedy vzal za nesporné, že žalovaný žalobkyni neuhradil žádnou částku a právní předchůdkyně žalobkyně mu úvěr poskytla převodem částky 40 000 Kč na účet, což bylo potvrzeno i dokladem o vyplacení úvěru ze dne 23. 5. 2024 z účtu žalobkyně na účet žalovaného. Majitel účtu byl potvrzen sdělením banky stejně jako zaslání 40 000 Kč na tento účet.5. Soud vzal za prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, nikoli však písemnou formou, na základě které žalobkyně poukázala žalovanému dne 23. 5. 2024 částku 40 000 Kč na č. účtu , č. účtu, , dle smlouvy se žalovaný zavázal částku 40 000 Kč vrátit včetně úroku ve výši 78,07 % ročně do 48 měsíců od poskytnutí úvěru v měsíčních splátkách po 2 735 Kč, RPSN je 113,04%, žalovaný měl splatit celkem 131 280 Kč, nesplatil však nic. Pro případ prodlení bylo ve smlouvě (smluvních podmínkách) sjednáno, že žalobkyně má právo mj. na smluvní pokutu ve výši 0,1% dlužné částky denně, tu však žalobkyně nepožadovala.6. Z formuláře prohlášení klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl, že mu bylo vše řádně vysvětleno a že je schopen úvěr splácet, doložil výpis ze svého účtu s nenulovým zůstatkem, předložil i kopii svého občanského průkazu. Výzvami k zaplacení, oznámením o zesplatnění a předžalobní výzvou, jakož i smlouvou, resp. prohlášením o postoupení pohledávek je prokázána aktivní legitimace žalobkyně a splatnost pohledávky. Zprávou , právnická osoba, . je potvrzeno, že žalovaný je jediným majitelem a disponentem účtu, na který byla platba 40 000 Kč poukázána.7. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. – občanský zákoník (dále „o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle §110 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednání o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží.8. V řízení bylo dále zapotřebí pro úplnost prokázat, zda skutečně byl úvěr poskytnut v souladu s požadavky zákona, a teprve na základě takového dokazování rozhodnout. Především by měla žalobkyně prokázat, zda splnila veškeré své povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru včetně prověření úvěruschopnosti žalovaného.9. Podle § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. Podle § 1813 věta první o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.11. V daném případě po provedeném dokazování a zhodnocení všech zjištěných skutečností soud dospěl jednoznačně k závěru, že smlouva o úvěru, na kterou je třeba pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou, byla sjednána zcela zjevně v neprospěch žalovaného, když smluvní úrok několikanásobně převyšoval běžný úrok požadovaný v době uzavírání smlouvy bankami, nemluvě o sankčních ujednáních, když výše jednotlivých smluvních pokut je taková, že při byť jen několikadenním se opoždění s pravidelnou splátkou, by se mohla tato v řádu několika měsíců vyšplhat až na několikanásobek samotné dlužné částky, což jistě spravedlivé není.12.V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem a posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru „v době přiměřené možnostem“ spotřebitele.13. Po zhodnocení shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný pouze z části. Na smlouvu o úvěru mezi účastníky přitom nutno pohlížet jako na smlouvu o spotřebitelském úvěru podřízenou právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně ji uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel, což prokazuje nejenom předmět smlouvy, ale i identifikace žalovaného osobními údaji nepodnikajícího subjektu, a zejména za stavu, kdy informace dle § 110 zákona o spotřebitelském úvěru nebyly předány žalovanému v zákonem vyžadované listinné písemné formě nebo na trvalém nosiči dat, nevznikl žalobkyni ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nárok na smluvní pokuty, paušální náhradu za inkasní řízení a poplatek za náklady vymáhání, pouze je zde nárok na vrácení poskytnuté částky 40 000 Kč. Ta plně vrácena nebyla, resp. o případném vrácení jakékoli částky nebylo nic tvrzeno ani prokázáno, proto má žalobkyně nárok na vrácení jistiny včetně zákonného úroku z prodlení dle vl. nař. 351/2013 Sb. V řízení bylo dále zapotřebí prokázat, zda skutečně byl úvěr poskytnut v souladu s požadavky zákona, a teprve na základě takového dokazování rozhodnout. Především měla žalobkyně prokázat, zda splnila veškeré své povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru včetně prověření úvěruschopnosti žalovaného, současně však bylo možno vyjít z ust. § 110 zákona o spotřebitelském úvěru o důsledcích nedostatku písemné formy smlouvy. Tomuto hledisku dal soud přednost pro jeho jednoznačnost, kdy z pohledu ekonomiky řízení je při stejném závěru o výši platební povinnosti