1 C 237/2025-41 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném vyklizení nemovitosti specifikované ve výroku I. (dále jen „předmětná nemovitost“).2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Soud provedl dokazování, ze kterého vyplynulo následující skutkové zjištění: Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 14. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně je jako vlastník předmětné nemovitosti uvedena v katastru nemovitostí. Z usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. 1. 1999, č. j. 3 D 727/96-45, Nd 289/96 soud zjistil, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti v roce 1999 po svém otci jako dědička. Z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 6. 2024, č. j. 4 C 77/2024-18, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli v roce 2020 manželství. Toto manželství bylo rozsudkem ze dne 3. 6. 2024 rozvedeno. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 7. 2025, podací stvrzenky z 15. 7. 2025, sjetiny České pošty a fotografie obálky, soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k vyklizení předmětné nemovitosti.4. Soud zjistil pro věc rozhodný skutkový stav věci: Žalobkyně je vlastníkem předmětné nemovitosti a je jako vlastník uvedena v katastru nemovitostí. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě dědického usnesení po svém otci v roce 1999. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli v roce 2020 manželství. Toto manželství bylo rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 6. 2024, č. j. 4 C 77/2024-18 rozvedeno. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k vyklizení předmětné nemovitosti.5. Soud posoudil věc právně takto:6. Podle § 1040 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.7. Podle § 744 o. z. Je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž má jeden z manželů výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, a je-li to jiné právo než závazkové, vznikne uzavřením manželství druhému manželu právo bydlení. Vznikne-li jednomu z manželů takové výhradní právo za trvání manželství, vznikne tím druhému z manželů právo bydlení.8. Podle § 769 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.9. Podle § 770 o. z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli v domě nebo bytě právo bydlet, s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat vystěhování toho z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené, ten, kdo má k domu nebo bytu věcné nebo závazkové právo, od kterého bylo právo druhého z manželů bydlet přímo odvozeno.10. Podle § 767 odst. 2 o. z. je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto, že pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž manželé pečovali, nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, jehož rodičem je zemřelý manžel, anebo o dítě nezaopatřené, které s pozůstalým manželem žije, může soud na návrh pozůstalého manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému břemenu bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit, a za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto právo nezanikne, nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou dobu.11. Ve věci bylo prokázáno, že žalobkyně nabyla předmětnou nemovitost jako vlastník před uzavřením manželství. Právo žalovaného bydlet v předmětné nemovitosti tak bylo od počátku odvozené ve smyslu § 744 o. z. Rovněž byl prokázán rozvod manželství již v roce 2024. Odvozené právo žalovaného bydlet v předmětné nemovitosti tak již zaniklo a žaloba žalobkyně na vyklizení nemovitosti je po právu. Zákonné důvody pro založení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení nebyly ani tvrzeny. Soud proto žalobě vyhověl, tak jak je uvedeno ve výroku I.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 69 440 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 832 080 Kč sestávající z částky 15 660 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.13. Soud při vyčíslení náhrady nákladů řízení nepřehlédl nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 277/24, ze kterého se podává, že je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná, je třeba pro výpočet odměny použít primárně § 8 odst. 1 advokátního tarifu (podle něhož se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká), nikoliv § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Ústavní soud vyložil, že pojem nepoměrné obtíže ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Dále konstatoval, že znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Stanovení hodnoty věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je otázkou skutkovou, při níž soud má vycházet ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení i z dalších důkazů, které předloží strany sporu. Jelikož soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), může při splnění předpokladů § 120 odst. 2 o. s. ř. za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené důkazy. Konečně v nálezu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 3905/19, Ústavní soud uzavřel, že tarifní hodnotou sporu o náhradní plnění dodáním věci bez vad (sporu o nepeněžité plnění) plynoucího z kupní smlouvy je zpravidla cena těchto věcí v ní uvedená; tento závěr se tím spíše uplatní ve sporu o vyklizení nemovité věci, v němž je za tarifní hodnotu třeba považovat hodnotu věci (předmětu řízení) - v tomto případě nemovitostí.14. Nynější soud tedy vyšel ze znaleckého posudku č. 1111/161/96 (str. 8), který je součástí spisu D 727/96. V tomto posudku (za účelem vypořádání dědictví) byla stanovena cena domu č.p. 11 (po zaokrouhlení) na 1 832 080 Kč. Byť se jedná o cenu z roku 1996, byla to časově „nejmladší“ cena nemovité věci, kterou soud zjistil, proto z ní vyšel. Považoval za nepoměrné obtíže v mantinelech této věci zadávat nový znalecký posudek pro stanovení ceny nemovité věci k roku 2025.