20 C 137/2020-43 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 071,24 Kč, s úrokem 901,29 Kč, s úrokem 18,9 % ročně z 13 621,91 Kč od 25. 1. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení 8,68 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z 15 071,24 Kč od 25. 1. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 16. 1. 2018 smlouvu o úvěru a poskytla mu úvěr 15 000 Kč s úrokem 18,9 % ročně, který měl splatit 57 měsíčními splátkami po 433 Kč vždy k 18. dni v měsíci. Jelikož žalovaný úvěr řádně nesplácel, banka úvěr ke dni 24. 1. 2019 zesplatnila v částce 13 621,91 Kč. Dále byla uplatněna smluvní pokuta 0,1 % denně. Pohledávka byla postoupena žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Rámcovou smlouvou z 13. 6. 2016 se [právnická osoba] zavázala poskytovat žalovanému bankovní a platební služby. 4. Návrhem [číslo] z 16. 1. 2018 žalovaný požádal prostřednictvím internetového bankovnictví o úvěr 15 000 Kč s úrokem 18,9 %, splatný v 57 měsíčních splátkách 401 Kč, ceně pojistného 32 Kč měsíčně, formou automatických inkas z účtu žalovaného. Podle článku 6 je banka oprávněna prohlásit úvěr za okamžitě splatný v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky nebo v případě jiného porušení povinností vyplývajících ze smlouvy. Podle článku 6.2. je žalovaný povinen uhradit i smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky, banka je oprávněna odeslat Klientovi písemnou upomínku o prodlení a v tomto případě účtovat Klientovi poplatek za Poštovní upomínku k zaplacení dlužné částky ve výši 499 Kč. Bydliště uvedl žalovaný [adresa]. Nedílnou součástí Smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], [příjmení] [jméno] a Sazebník. 5. Dle záznamu banky žalovaný neměl evidovány dluhy v registru SOLUS. Žalovaný žádal dne 16. 1. 2018 o úvěr 15 000 Kč se splátkou 401 Kč, příjem uvedl 22 000 Kč, výdaje na živobytí 6 000 Kč, výdaje na splátky 6 000 Kč. Celkové započtené splátkové zatížení dle registrů činí 6 259 Kč. 6. Přípisem z 16. 1. 2018 banka návrh úvěrové smlouvy akceptovala a přípisem z 13. 7. 2018 akceptovala dodatek smlouvy. 7. Dle sazebníku soudních poplatků činí poplatek za upomínku 499 Kč. 8. Dle výpisu z běžného účtu za leden 2018 žalovaný splácel půjčky 4 356,39 Kč, příchozí platba je z jiného účtu žalovaného. Úvěr žalovaný čerpal dne 16. 1. 2018 ve výši 15 000 Kč, kdy byl připsán na jeho účet. Dle výpisu z běžného účtu za prosinec 2017 žalovaný splácel půjčky 3 922,32 Kč, příchozí platba je z jiného účtu žalovaného. Dle výpisu z běžného účtu za listopad 2017 žalovaný splácel půjčky 3 922,39 Kč, příchozí platba je z jiného účtu žalovaného. 9. Dopisem z 5. 1. 2019 banka vyzývá žalovaného k úhradě dluhu 1 317,94 Kč s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Oznámení zaslala 7. 1. 2019 žalovanému na adresu [adresa]. 10. Dopisem z 25. 1. 2019 banka informuje žalovaného o zesplatnění dluhu 13 621,91 Kč z důvodu dlouhodobého nesplácení závazků přes upozornění. Oznámení zaslala 25. 1. 2019 žalovanému na adresu [adresa]. 11. Podle potvrzení byla úplata za postoupené pohledávky uhrazena 26. 9. 2019. 12. Smlouvou o postoupení pohledávek z 25. 9. 2019 [právnická osoba] postoupila pohledávky ke dni uhrazení úplaty za postoupení žalobkyni. Podle přílohy byla postoupena na žalobkyni i pohledávka za žalovaným [číslo] ve výši 13 621,91 Kč, jež je předmětem řízení. 13. Dopisem z 1. 10. 2019 banka informovala žalovaného o postoupení pohledávky na běžném účtu [číslo] žalobkyni. Oznámení zaslala 2. 10. 2019 žalovanému na adresu [adresa]. 14. Předžalobní výzvou z 31. 10. 2019 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě s upozorněním na podání žaloby. Výzvu zaslal zástupce na adresu [adresa]. 15. Soud zjistil následující skutkový stav: Žalovaný uzavřel s [právnická osoba] dne 13. 6. 2016 rámcovou smlouvu a banka vedla pro žalovaného běžný účet. 16. 1. 2018 čerpal žalovaný od banky úvěr 15 000 Kč, který se zavázal vrátit s úrokem 18,9 % ročně. Banka vycházela při poskytnutí úvěru z tvrzeného příjmu 22 000 Kč, výdajů na žití 6 000 Kč ze splátek jiných dluhů 6 000 Kč měsíčně. V době sjednávání úvěru měl žalovaný další dluhy s měsíčními splátkami dle registrů 6 256 Kč měsíčně. Banka úvěr zesplatnila ve výši 13 621,91 Kč dopisem z 25. 1. 2019 a uplatnila sjednanou smluvní pokutu 0,1 % z dlužné částky. 16. Soud přihlédl k judikatuře Evropského soudního dvora C -449/13 z 18. 12. 2014, že směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. ….. Směrnice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. 17. Soud tedy dospěl k závěru, že je povinností poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele jej splatit ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru a vycházet jednak a) z informací uvedených samotným žadatelem dle § 84 odst. 2 zákona (kdo jiný má mít nejpřesnější informace než sám spotřebitel), b) tyto informace ověřit, a to i z listin předložených žadatelem (pracovní smlouva, výplatní pásek, nájemní smlouva apod.). Pravost listin předložených žadatelem není poskytovatel povinen systematicky kontrolovat. K tomu nutno dodat, že stále existuje přečin úvěrového podvodu, že žadatel má v § 84 odst. 2 zákonem stanovenou povinnost uvádět pravdivé údaje a že dle § 6 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu. c) rovněž má poskytovatel porovnat údaje takto zjištěné případně s údaji statistickými ohledně nákladů na živobytí (životní minimum, náklady na bydlení) d) rovněž může ověřit i údaje o dalších závazcích z příslušných databází (NRKI, SOLUS apod.), což by měl být úkon v zásadě běžně činěný s výjimkou např. pouze nízkých úvěrů cca do 5 000 Kč. 18. Poskytovatel úvěru je rovněž povinen uchovávat doklady, dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele má poskytovatel uloženu § 78 uvedeného zákona a prokázat splnění své povinnosti. 19. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru upravuje relativní neplatnost k námitce spotřebitele. Rovněž důvodová zpráva uvádí relativní neplatnost. Rovněž § 574 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku stanoví, že Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Dle § 586 Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dále § 588 občanského zákoníku ukládá soudu přihlížet k neplatnosti ex officio jen u jednání zjevně se příčícímu dobrým mravům, nebo odporujícímu zákonu a narušujícímu veřejný pořádek. 20. Oproti tomu je nutno přihlédnout, že úprava v zákoně o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Směrnice sice nemá přímý účinek mezi soukromými subjekty (neukládá povinnosti ani spotřebiteli, ani poskytovateli úvěru), ale je závazná pro stát a jeho orgány včetně soudů (rozsudek Evropského soudního dvora z 21. 4. 2016 sp. zn. C -377/14), které jsou povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008 /48/, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného, a tudíž i souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU. Článek 23 směrnice ponechává na úpravě státu, aby sankce za porušení povinností stanovených směrnicí byly účinné, přiměřené a odrazující. Pokud tyto sankce stanovené národním právním řádem takovéto nejsou, nesmí k nim soud přihlédnout (rozsudek ESD z 27. 3. 2014 sp. zn. C -565/12). Obdobně rozsudek ESD C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR – Finance, se závěrem že soud jsou z úřední povinnosti zkoumat splnění povinnosti zkoumat úvěryschopnost a vyslovit neplatnost