20 C 283/2020-29 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobkyně se domáhal zaplacení 49 787,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 45 515,75 Kč od 1. 6. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě smlouvy z 7. 5. 2017 poskytla žalovanému revolvingový úvěr. Žalovaný čerpal úvěr do částky 168 502 Kč, zavázal se jej hradit podle způsobu čerpání jednak splátkami 181 Kč měsíčně a 5 % z dlužné částky. V souladu se smlouvou o úvěru vyúčtovala žalobkyně smluvní pokutu za prodlení se splácením úvěru ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů. V případě tohoto úvěru žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě smluvní pokuty ve výši 462,50 Kč formou automatizovaných písemných upomínek, naposledy dopisem ze dne 28. 4. 2020. Dopisem z 28. 4. 2020 žalobkyně od smlouvy odstoupila a ke dni účinnosti odstoupení 31. 5. 2020 dluží žalovaný jistinu 43 704,50 Kč, úroky 4 271,31 Kč, pojistné 748,75 Kč, za upomínky 600 Kč a smluvní pokutu 462,50 Kč. Žalobkyně vyšla z údajů uvedených žalovaným, ověřila databázi SOLUS, insolvenční rejstřík a evidenci exekucí. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Smlouvou o revolvingovém úvěru z 7. 5. 2017 se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému úvěr do výše 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem 22,68 % ročně, poplatkem 69 Kč měsíčně a pojistným 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Splátky jsou stanoveny na 5 % z dlužné částky nejméně však 500 Kč měsíčně. Sjednána je smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné splátky, poplatek za vymáhání 600 Kč a poplatek za upomínku 100 Kč. Část úvěru 3 462 Kč požádal žalovaný jako účelový k úhradě kupní ceny zboží (mobilního telefonu), který měl splácet 24 měsíčními splátkami 181 Kč měsíčně. Žalovaný uvedl příjem 30 000 Kč, výdaje na bydlení 4 000 Kč, ostatní výdaje 6 000 Kč. 4. Dle článku VII. 3 je banka oprávněna odstoupit v případě prodlení s úhradou dvou a více splátek nebo pro prodlení s úhradou jedné splátky delšího než tři měsíce. Účinnost odstoupení nastává posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci odeslání odstoupení. 5. Dle přehledu čerpání a splátek žalovaný čerpal 166 689 Kč a uhradil celkem 143 016,86 Kč. 6. Dopisem z 18. 3. 2020 společnost vyzvala k úhradě dluhu s upozorněním na odstoupení od smlouvy o úvěru a zesplatnění dluhu. Dopisem z 28. 4. 2020 banka od smlouvy odstoupila a vyzvala k úhradě dluhu 49 788 Kč. 7. Předžalobní výzvou z 1. 6. 2020 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu. 8. Soud přihlédl k judikatuře Evropského soudního dvora C -449/13 z 18. 12. 2014, že směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho vyplývá, že poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. ….. Směrnice neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Rovněž dle ustálené judikatury Krajského soudu v Ostravě, poskytovatel úvěru je povinen zkoumat a doložit reálné příjmy žadatele a reálné výdaje žadatele na bydlení a případné jiné závazky žadatele 9. Soud tedy dospěl k závěru, že je povinností poskytovatele úvěru zkoumat schopnost spotřebitele jej splatit ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru a vycházet jednak a) z informací uvedených samotným žadatelem dle § 84 odst. 2 zákona (kdo jiný má mít nejpřesnější informace než sám spotřebitel), b) tyto informace ověřit, a to i z listin předložených žadatelem (pracovní smlouva, výplatní pásek, nájemní smlouva apod.). Pravost listin předložených žadatelem není poskytovatel povinen systematicky kontrolovat. K tomu nutno dodat, že stále existuje přečin úvěrového podvodu, že žadatel má v § 84 odst. 2 zákonem stanovenou povinnost uvádět pravdivé údaje a že dle § 6 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu. c) rovněž má poskytovatel porovnat údaje takto zjištěné případně s údaji statistickými ohledně nákladů na živobytí (životní minimum, náklady na bydlení) d) rovněž může ověřit i údaje o dalších závazcích z příslušných databází (NRKI, SOLUS apod.), což by měl být úkon v zásadě běžně činěný s výjimkou např. pouze nízkých úvěrů cca do 5 000 Kč. 10. Poskytovatel úvěru je rovněž povinen uchovávat doklady, dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele má poskytovatel uloženu § 78 uvedeného zákona a prokázat splnění své povinnosti. 11. Žalobkyně nepředložila žádné doklady ohledně reálných příjmů a výdajů žalovaného, které by umožnily posoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Podle ustálené judikatury Krajského osudu v Ostravě nepostačuje pouhé ničím nepodložené tvrzení žadatele o úvěr o jeho příjmech a výdajích. Žalobkyně tedy nedostatečně posuzovala reálnou situaci žalovaného a jeho reálnou schopnost úvěr splácet. Důsledkem porušení této povinnosti žalobkyní je neplatnost smlouvy. 12. Ustanovení § 87 zákona č. 57/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru upravuje relativní neplatnost k námitce spotřebitele. Rovněž důvodová zpráva uvádí relativní neplatnost. Rovněž § 574 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku stanoví, že Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Dle § 586 Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dále § 588 občanského zákoníku ukládá soudu přihlížet k neplatnosti ex officio jen u jednání zjevně se příčícímu dobrým mravům, nebo odporujícímu zákonu a narušujícímu veřejný pořádek. 13. Oproti tomu je nutno přihlédnout, že úprava v zákoně o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Směrnice sice nemá přímý účinek mezi soukromými subjekty (neukládá povinnosti ani spotřebiteli, ani poskytovateli úvěru), ale je závazná pro stát a jeho orgány včetně soudů (rozsudek Evropského soudního dvora z 21. 4. 2016 sp. zn. C -377/14), které jsou povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008 /48/, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného, a tudíž i souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU. Článek 23 směrnice ponechává na úpravě státu, aby sankce za porušení povinností stanovených směrnicí byly účinné, přiměřené a odrazující. Pokud tyto sankce stanovené národním právním řádem takovéto nejsou, nesmí k nim soud přihlédnout (rozsudek ESD z 27. 3. 2014 sp. zn. C [číslo]). Obdobně rozsudek ESD C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 ve věci [anonymizováno] – [anonymizováno], se závěrem že soud jsou z úřední povinnosti zkoumat splnění povinnosti zkoumat úvěryschopnost a vyslovit neplatnost smlouvy i tehdy, pokud se jí spotřebitel nedovolá ve smyslu § 87 zákona. Jestliže tedy zákonodárce stanoví jako sankci za porušení povinnosti relativní neplatnost, nejde dle soudu o sankci účinnou a odrazující. Spotřebitelé mnohdy neznají svá práva, ze strany soudu nemohou být hmotně právně poučováni. Mnohdy spotřebitelé jsou reálně nekontaktní i pro soud (fikce doručení), a nemají ani možnost svá práva uplatnit. Poskytovatele úvěrů tedy nic účinně nemotivuje, aby důsledně plnili svou povinnost, když mohou spoléhat, že část žalovaných se nebude řízení účastnit, další část nic nenamítne a teprve až se najde spotřebitel, který bude namítat, tak teprve bude muset prokázat splnění své povinnosti. 14. Z výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že je nutno § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vykládat ve smyslu směrnice tak, že k neplatnosti smlouvy soud přihlédne z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce spotřebitele. 15. Na základě neplatné smlouvy žalovaný čerpal 166 689 Kč a uhradil celkem 143 016,86 Kč, je tedy dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku z neplatné smlouvy vrátit 23 672,14 Kč. K úhr