24 C 249/2020-27 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou došlou soudu dne 1. 4. 2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku ve výši 5 645,56 Kč, dále kapitalizovaný úrok ve výši 434,11 Kč, úrok 20,96 % ročně z částky 4 135,56 Kč od 2. 4. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 95,90 Kč od 31. 1. 2020 do 1. 4. 2020 a zákonný úrok z prodlení z částky 5 645,56 Kč od 2. 4. 2020 do zaplacení ve výši 10 %. Předmětem řízení byla dlužná částka z úvěrové smlouvy [číslo] uzavřená mezi účastníky dne 23. 4. 2019. 2. Žalobce se z nařízeného jednání omluvil, souhlasil s tím, aby soud rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalovaná se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavila. Soud v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. 3. Smlouvou o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi účastníky dne 23. 4. 2019 bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované částku ve výši 6 277 Kč za roční úrokovou sazbu 20,86 %, splatnou v 11. splátkách po 689 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad ze dne 23. 4. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobci částku ve výši 2 756 Kč. Výzvou ze dne 16. 1. 2020 odeslanou žalované dne 17. 1. 2020 a předžalobní výzvou ze dne 6. 2. 2020 odeslanou žalované dne 7. 2. 2020 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dlužné částky. 4. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), půjčky (§ 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – „obč. zák.“), popř. zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného od 1.1.2011 do 24.2.2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25.2.2013 do 30.11.2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1.12.2016). Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nssoud.cz) vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet viz také Nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (jež lze dohledat na internetových stránkách www.nsoud.cz). Poskytl-li žalobce žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná (§ 39 obč. zák., § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25.2.2013 do 30.11.2016, § 580 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23.4.2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z uvedených důvodů soud přihlédl k neplatnosti právního jednání i bez návrhu (§ 588 o. z.). Z prokázaných skutečností žalobcem navrhovaných důkazů nevyplynulo, že by žalobce ve shora uvedeném smyslu posuzoval schopnost žalované (spotřebitel) splácet úvěr, a proto soud vyhodnotil uzavřenou smlouvu o úvěru ze dne 23. 4. 2019 jako neplatnou, neboť odporuje zákonu (§ 580 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – o. z.). 5. Žalobce se nedostavil k jednání před okresním soudem, a proto nemohl být poučen podle ust. § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o tom, aby doplnil tvrzení a nabídl důkazy k prokázání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. 6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 7. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Soud dospěl k závěru, že žalobě lze z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) částečně vyhovět, a proto zavázal žalovanou vydat žalobci poskytnuté peněžní prostředky ve výši 3 521 Kč. Žalovaná byla požádána o plnění (za situace, že nebyla prokázána dřívější výzva k vydání bezdůvodného obohacení doručená do dispozice žalované) doručením žaloby (28. 12. 2020). Žalovaná byla povinna vydat bezdůvodné obohacení prvního dne poté (29. 12. 2020), kdy byla o plnění požádána (§ 1958 o. z.). Následujícího dne po splatnosti, tedy dnem 30. 12. 2020, se žalovaná dostala do prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., podle kterého výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Repo sazba činila v druhém pololetí r. 2020 0,25 %, a proto úrok z prodlení k 30. 12. 2020 byl stanoven ve výši 8,25 % ročně. 11. Ve zbytku, tedy co do částky ve výši 2 124,56 Kč, dále kapitalizovaný úrok ve výši 434,11 Kč, dále úrok 20,96 % ročně z částky 4 135,56 Kč od 2.4.2020 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za dobu od 31.1.2020 do 1.4.2020 ve výši 95,90 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 5 645,56 Kč za dobu od 2.4.2020 do 29.12.2020 a z částky 2 124,56 Kč od 30.12.2020 do zaplacení,, soud žalobu zamítl, když dospěl k výše uvedenému závěru, že smlouva o úvěru (tedy i ujednání o úroku a poplatcích) je neplatná. 12. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na jejich náhradu přiznáno. Žalobce byl v řízení převážně neúspěšný a žalované, jak z obsahu spisu vyplývá, žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly.