27 C 224/2021-39 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 3. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 14 400,77 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 25. 9. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 19 487 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a na úvěr dosud uhradil pouze 11 883 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení 14 400,77 Kč sestávající z: - neuhrazené jistiny ve výši 13 770,77 Kč (součet neuhrazených položek Jistina a Zesplatněná jistina, viz rekapitulace přiloženého Splátkového kalendáře), - nákladů na vymáhání ve výši 130 Kč, - smluvních pokut účtovaných ve výši 500 Kč. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 12. 10. 2021 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy včetně úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výzvy ke splacení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, úvěrové zprávy na čl. 21-22 spisu, výpisu ze Solus a výpisu na čl. 36 spisu. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 9. 2019 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 19 487 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu úroky v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 1 187 Kč Celkem tak byl povinen vrátit částku 28 488 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný sdělil výši příjmu 20 000 Kč a výdajů na bydlení 5 500 Kč. Souhrnná měsíční splátka jiných úvěrových závazků činí 5 642 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný a že nemá vyživovací povinnosti. V registru NRKI bylo uvedeno, že žalovaný má dva další úvěry s výše uvedenou souhrnnou měsíční splátkou, které řádně a včas splácí. V registru SOLUS ke dni 25. 9. 2019 nebyl nalezen žádný závazek po splatnosti. Výzvou ze dne 30. 11. 2020 má soud za prokázáno, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k splacení celého úvěru 16 674,34 Kč do 14 dnů. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla zaslána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 1. 12. 2020. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud uhradil částku 11 883 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy poskytla žalovanému částku 19 487 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Žalobkyně pouze předložila, že prověřila žalovaného ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI. Dále tvrdila, že jí žalovaný sdělil výši příjmu 20 000 Kč a výdajů 5 500 Kč na bydlení a 5 642 Kč na další úvěry, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalovaného nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalovaného žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. K jednání nařízenému na den 12. 10. 2021, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. 8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 7 604 Kč (rozdíl mezi jistinou 19 487 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 11 883 Kč). Žalovaný byl nepochybně k vrácení bezdůvodného obohacení vyzván dopisem ze dne 30. 11. 2020 14denní výzva od vystavení výzvy k dobrov