27 C 244/2021-44 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 3. 2021 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 13 510 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 22. 7. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 11 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 1 540 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 400 Kč a za doplňkovou službu životní pojištění poplatek 240 Kč, a to v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 330 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 1. 9. 2017. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 24. 1. 2017. Žalovaná uhradila pouze 5 630 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 1. 9. 2017 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 10 404,22 Kč, na úroku 0 Kč, na odměně za administrativní činnost 0 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 3 105,78. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 5 662,42 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1 905,40 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 7. 12. 2019. Pohledávka byla ke dni 6. 12. 2019 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o půjčce včetně smluvních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávky včetně přílohy, karty zákazníka, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu a rozsudku na čl. 23-25 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o půjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 22. 7. 2016 mezi [právnická osoba] a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 11 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a úrok ve výši 1 540 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 400 Kč, a to v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 330 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 1. 9. 2017. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu, má 4 děti, je zaměstnána na částečný pracovní poměr na dobu určitou, její další příjmy činí 6 200 Kč, státní sociální dávky 14 817 Kč, přídavky na děti 2 100 Kč a ostatní příjmy 18 400 Kč. Nájem činí 8 100 Kč, další výdaje domácnosti 19 500 Kč a splátky úvěrů 1 350 Kč. Dle zákaznické karty měla žalovaná předložit pracovní smlouvu, výplatní pásky, výpis z účtu, nájemní smlouvu, SIPO, výměr důchodu či podpory. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 6. 12. 2019 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalované částku 11 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle Zákaznické karty vyžádala pracovní smlouvu, výplatní pásky žalované a potvrzení o dávkách, soudu však tyto dokumenty předloženy nebyly. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaná měla být zaměstnána na dobu určitou, není však uvedeno, do kdy byla zaměstnána. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností, když vycházela pouze z tvrzení žalované. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§