27 C 256/2021-40 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2021 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 10 311,66 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 23. 8. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 5 302 Kč, a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 4. 7. 2019. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 14. 9. 2018. Žalovaná uhradila pouze 1 507 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 4. 7. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 5 898,81 Kč a na souhrnném poplatku 4 412,85 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 950,36 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 716,71 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 21. 1. 2020. Pohledávka byla ke dni 20. 1. 2020 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávky včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, zákaznické karty a rozsudku na čl. 22-24 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 23. 8. 2018 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 7 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 5 302 Kč, a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, přičemž poslední splátka ve výši 246 Kč byla splatná 4. 7. 2019. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaná uvedla, že druh jejího bydlení je„ nájemník“, je svobodná, má základní vzdělání, nemá automobil, nemá další zápůjčku u jiné společnosti, vyživuje 1 osobu, je v domácnosti, má příjem 7 600 Kč, ostatní její příjmy činí 2 261 Kč a její odhadované měsíční výdaje činí 7 000 Kč měsíčně. Při sepsání karty předložila výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky z 30. 10. 2017 a z 22. 11. 2017 a poštovní poukázky z 10. 7. 2018 a 10. 8. 2018 Tyto doklady soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 1. 2020 mezi společností [právnická osoba] postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce předala žalované částku 7 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala 2 výměry a 2 složenky jako jediné doklady o příjmech a výdajích a osobních poměrech žalované, avšak ani tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně nijak nezkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalované nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě, že tyto činí celkem 5 000 Kč měsíčně, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností, když se opět jen spokojila s prohlášením žalované. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze