27 C 297/2021-30 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 15 900 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 1. 2. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč a č, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 28. 3. 2019. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 18. 3. 2018. Žalovaný uhradil pouze 2 100 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 28. 3. 2019 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 10 000 Kč, na úroku 366,69 Kč, na odměně za administrativní činnost 2 000 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 3 533,31 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 3 540,29 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1 784,79 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 16. 1. 2021. Pohledávka byla ke dni 15. 1. 2021 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 3. Protože žalobkyně v žalobě souhlasila s tím, aby soud rozhodnul bez jednání podle § 115a o.s.ř., vyzval soud dne 4. 10. 2021 žalovaného, aby se ve lhůtě 8 dnů od doručení výzvy vyjádřil, zda také souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání na základě obsahu spisu a účastníky předložených listinných důkazů. Žalovaný byl současně poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř., že nevyjádří-li se v této lhůtě, bude soud předpokládat, že žalovaný nemá proti takovému postupu soudu námitek. Výzva podle § 115a o.s.ř. byla žalovanému doručena dne 6. 10. 2021, 8denní lhůta k vyjádření uplynula žalovanému (s přihlédnutím k sobotě a neděli) dne 18. 10. 2021 marně. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že žalovaný nemá proti postupu soudu podle § 115a o.s.ř. námitek, a rozhodnul ve věci bez jednání na základě obsahu spisu a účastníky předložených listinných důkazů. 4. Soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z těchto listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru včetně podmínek, karty zákazníka, smlouvy o postoupení pohledávek vč.přílohy, oznámení o postoupení vč. podacího archu, předžalobní výzvy vč.podacího archu, výplatní pásky na čl. 23 a 23 a pracovní smlouvy na čl. 22 rub. 5. Z obsahu spisu a výše uvedených listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] zjištěno, že byla uzavřena dne 1. 2. 2018 mezi [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 28. 3. 2019. Ze špatně čitelné kopie výplatní pásky za prosinec 2017 soud zjistil, že žalovaný má čistou mzdu 11 908 Kč a doplatek 7 609 Kč. Srážky činí 3 806 Kč. Ze špatně čitelné kopie výplatní pásky za listopad 2017 soud zjistil, že žalovaný má čistou mzdu 19 569 Kč a doplatek 9 093 Kč. Srážky činí 7 392 Kč. Z kopie pracovní smlouvy soud zjistil, že byla se žalovaným uzavřena dne 15. 10. 2015 s nástupem od téhož dne na dobu určitou do 30. 9. 2016. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 15. 1. 2021 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásku žalovaného, z předložené pracovní smlouvy však vyplývá, že je uzavřena na dobu určitou, navíc jen do konce září 2016, ačkoliv smlouva o úvěru byla uzavřena až v únoru 2018. Byly sice rovněž předloženy 2 výplatní pásky z listopadu a prosince 2017, ale z nich vyplývá, že jsou žalovanému prováděny srážky, aniž by se původní věřitel zabýval, kvůli čemu jsou prováděny, na jaké dluhy. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, jak již soud uvedl výše, vůbec nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, ačkoliv poznámky ve výplatních páskách něčemu takovému nasvědčovaly, ani nezkoumala, zda a kolik má žalovaný vyživovacích povinností, pouze se spokojila s prohlášením žalovaného v zákaznické kartě, že má výdaje na bydlení a energie 3 500 Kč a další výdaje 4 000 Kč. Předchůdkyně žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku