27 C 325/2021-36 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 6. 2021 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 9 197,83 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 10. 10. 2019 smlouvu o půjčce [číslo] na základě níž poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok a pojištění, a to vše v pravidelných 31 měsíčních splátkách po 401 Kč splatných vždy k 10. dni v měsíci počínaje dnem 10. 11. 2019. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, proto banka úvěr dne 20. 8. 2020 zesplatnila Žalovaná uhradila pouze 2 683,78 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 8 383 Kč, na úroku do dne 20. 8. 2020 412,19Kč, na poplatcích a smluvních pokutách 814,83 Kč a a úroku a úroku z prodlení i od 21. 8. 2020. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Pohledávka byla ke dni 23. 3. 2021 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o půjčce, všeobecných podmínek, produktových podmínek, sazebníku, poslední výzvy včetně podacího archu, zesplatnění včetně podacího archu, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, potvrzení o zaplacení a výpisu na čl. 27-31 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Rámcovou smlouvou o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb ze dne 4. 7. 2019 má soud za prokázáno, že tohoto dne [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli smlouvu, dle níž se banka zavázala zřídit a vést pro žalovanou běžný účet a další služby uvedené ve smlouvě. Z návrhu žalobkyně a akceptace banky ze dne 10. 10. 2019 bylo zjištěno, že dne 10. 10. 2019 mezi [právnická osoba] jako bankou a žalovanou jako zákazníkem byla uzavřena smlouva o půjčce [číslo]. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet jistinu, úrok a pojištění v pravidelných 31 měsíčních splátkách po 401 Kč splatných vždy k 10. dni v měsíci počínaje dnem 10. 11. 2019. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Dopisem ze dne 20. 8. 2020 má soud za prokázáno, že tímto dopisem banka zesplatnila předmětný úvěr kvůli prodlení žalované s jeho placením. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud uhradila pouze 2 683,78 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 3. 2021 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o půjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o půjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalované částku 10 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o půjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: xanon -240, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. 7. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 7 316,22 Kč (rozdíl mezi jistinou 10 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovanou uhrazenou částkou 2 683,78 Kč). Soud žalobkyni přiznal i úroky z prodlení z jistiny 7 316,22 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení. Soud považuje zesplatňující dopis ze dne 20. 8. 2020 dle jeho obsahu i za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Ve zbytku, tedy aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 1 881,61 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 412,19 Kč, 8,25% úrok z prodlení p.a. z částky 1 881,61 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 909,78 Kč a 16,9% úrok p.a. z částky 8 383 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto další