27 C 326/2021-33 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2021 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 843,21 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdce společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 16. 5. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit s jistinou i úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady za vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek v celkové výši 8 592 Kč v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč do 16. 7. 2020. Žalovaný však uhradil pouze 1 400 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Dluh tvoří: - nesplacená jistina 9 305,83 Kč, - nesplacený kapitalizovaný smluvní úrok 831,38 Kč, - nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru 4 531,02 Kč, - nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru 859,31 Kč, - nesplacený inkasní poplatek 1 664,46 Kč, - postoupený smluvní úrok za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu ve výši 520,11 Kč, za období od 1. dne prodlení po celkové splatnosti závazku (splatnost poslední splátky), tj. od 17. 7. 2020 do 30. 11. 2020, kdy základem pro výpočet úroku byla postoupená jistina pohledávky ve výši 9 305,83 Kč, která byla v uvedeném období úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně, - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 286,06 Kč, po revizním přepočtu za období od 1. dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. od 17. 7. 2020 do 30. 11. 2020, kdy základem pro výpočet zákonného úroku z prodlení byla postoupená jistina pohledávky ve výši 9 305,83 Kč, - účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, - smluvní pokuta ve výši 1 265,59 Kč. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. V podání doručeném soudu dne 7. 10. 2021 vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět s odůvodněním, že vzhledem k tomu, že dokumenty k prokázání ověření úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje, bere tímto svou žalobu částečně zpět co do částky ve výši 9 671,87 Kč představující požadované příslušenství, resp. kapitalizovaný úrok ve výši 8 406,28 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 265,59 Kč, když dále požaduje pouze dlužnou jistinu ve výši 9 305,83 Kč, zákonný úrok z prodlení z této jistiny, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky a náklady řízení. Žalobkyně tak soudu navrhuje, aby ve smyslu částečného zpětvzetí žaloby vydal následující rozsudek: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 305,83 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 22. 12. 2020 do zaplacení, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 286,06 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a náhradu nákladů řízení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud proto v I. výroku rozsudku v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 občanského soudního řádu v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní řízení zastavil, a to bez souhlasu žalované, když žaloba byla zčásti vzata zpět ještě předtím, než bylo jednáno ve věci samé. Ohledně zbylé části nároku jednal a meritorně rozhodl. 4. K jednání nařízenému na den 6. 12. 2021 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 5. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, žádosti o úvěr, předpisu splátek, formuláře, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, potvrzení o úplatě, dopisu z 8. 2. 2021, výpisu úkonů a předžalobní upomínky včetně podacího archu. 6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 7. Ze smlouvy o úvěru [číslo] dne 16. 5. 2019 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako klient písemně uzavřeli smlouvu, na základě níž se společnost zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, a žalovaný svým podpisem stvrdil její převzetí a zavázal se ji vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady za vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 8 592 Kč v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč dle splátkového režimu sjednaného ve smlouvě do 16. 7. 2020. Nedílnou součástí smlouvy jsou Obchodní podmínky věřitele a Sazebník. Ze žádosti žalovaného o úvěr 15 000 Kč soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnaný na dobu určitou do 31. 12. 2020, má základní vzdělání, bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, má příjem 31 802 Kč, výdaje na bydlení a energie 2 500 Kč, výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady 3 850 Kč, srážky ze mzdy, výživné 17 333 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 1 400 Kč a výdaje za telefon 300 Kč. Dle žádosti měl žalovaný předložit výplatní pásky a pracovní smlouvu, tyto listiny však žalobkyní soudu předloženy nebyly. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 21. 12. 2020 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. V příloze se nachází i pohledávka za žalovaným. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána i ve zbylé části důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně vycházela především z údajů uvedených žalovaným v žádosti, ale nezkoumala jeho výdajovou stránku. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásku žalovaného, ale tuto soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně blížeji náklady na bydlení, nenechala si předložit nájemní smlouvu, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky, nebo jaké má žalovaný konkrétně jiné výdaje, zejm. položky srážky ze mzdy, výživné ve výši 17 333 Kč a měsíční splátky stávajících půjček ve výši 1 400 Kč. Předchůdkyně žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené