27 C 329/2020-35 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 8. 2020 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 2 301,31 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně [právnická osoba] uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetu dne 14. 12. 2018 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 1 100 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli tuto částku s poplatkem 1 201,31 Kč do 13. 1. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení částky 2 301,31 Kč. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni 2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila. 3. K jednání nařízenému na den 18. 2. 2021 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, výpisu z účtu, předžalobní upomínky včetně podacího archu a smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 14. 12. 2018 soud zjistil, že předchůdce žalobkyně [právnická osoba] jako věřitel a žalovaná tohoto dne elektronicky uzavřely smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované částku 1 100 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem 1 201,31 Kč (před slevou) / 458,81 Kč (po slevě) nejpozději do 13. 1. 2019. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované pouze lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalované na účet uvedený ve smlouvě dne 12. 4. 2018 částku 1 100 Kč, a to s poznámkou„ Zapujcka [anonymizováno]“. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 16. 11. 2017 soud zjistil, že [právnická osoba], postoupila své pohledávky uvedené v příloze na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 17. 4. 2020 soud zjistil, že [právnická osoba], oznámila žalované, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalované na její účet částku 1 100 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. K jednání nařízenému na den 18. 2. 2021, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudní dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo], EU:C: [číslo]). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici [číslo] rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C [číslo], EU:C: [číslo], bod 32, ke směrnici Rady [číslo] rozsudek ze dne 17. 12. 2009, [jméno] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 [číslo] rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, [příjmení] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo]. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, [příjmení], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C [číslo], EU:C: [číslo], body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudní dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C [číslo]. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 [číslo] musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. 8. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovanou nevrácené jistiny, tedy částku 1 100 Kč. Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení poplatku ve výši 1 201,31 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení z jistiny 6 000 Kč ode dne následujícího po dni, kdy měla žalovaná dle původní smlouvy vrátit jistinu, tedy od 14. 1. 2019, neboť má soud za to, že lze tento termín brát jako lhůtu pro vrácení bezdůvodného obohacení. Co do úroku z prodlení z částky 1 201,31 Kč soud žalobu jako nedůvodnou rovněž zamítnul. 9. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovanou. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně zavázá