27 C 333/2021-37 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 4. 7. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 27. 8. 2020. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 15. 7. 2019. Žalovaný uhradil pouze 2 000 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 27. 8. 2020 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 15 000 Kč, na úroku 1 500 Kč, na odměně za administrativní činnost 3 000 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 5 500. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 1 106,85 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 484,69 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 16. 1. 2021. Pohledávka byla ke dni 15. 1. 2021 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, nájemní smlouvy na čl. 25 spisu, potvrzení na čl. 26-27, výpisu z účtu na čl. 27, pracovní smlouvy na čl. 28-29, poštovní poukázky na čl. 30 a rozsudku na čl. 31-33. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 4. 7. 2019 mezi [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 6 000 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 27. 8. 2020. V kartě zákazníka žalovaný uvedl, že má příjem 21 100 Kč V7daje na bydlení činí 9 050 Kč, další výdaje 4 500 Kč. Nesplácí žádné jiné úvěry. Předložil bankovní výpisy, nájemní smlouvu, pracovní smlouvu a výplatní pásky. Kolonka ohledně jeho rodinného stavu a počtu dětí není vyplněna. Z výplatní pásky za únor 2019 soud zjistil, že žalovaný má čistou mzdu 20 546 Kč. Z výplatní pásky za březen 2019 soud zjistil, že žalovaný má čistou mzdu 21 127 Kč. Z výplatní pásky za duben 2019 soud zjistil, že žalovaný má čistou mzdu 21 916 Kč. Z pracovní smlouvy (chybí její část s datem uzavření) soud zjistil, že byla se žalovaným uzavřena s nástupem od 1. 10. 2018 na dobu určitou do 30. 9. 2019. V dodatku z 15. 1. 2019 bylo sjednáno, že se pracovní smlouva mění tak, že se mění od uzavření dodatku na dobu neurčitou. Téhož dne byla uzavřena dohoda o poskytnutí náborové odměny. Z ústřižku poštovní poukázky soud zjistil, že dne 18. 4. 2019 zaslal finanční úřad žalovanému částku 2 685 Kč. Z neúplné nájemní smlouvy z 11. 2. 2019 soud zjistil, že tohoto dne uzavřel žalovaný s pronajímatelem nájemní smlouvu na byt 2 + kk. Část smlouvy s uvedenou výší nájemného a případných záloh na energie však soudu nebyla žalobkyní předložena. Výše nájemného a platby energií nebyly zjištěny ani z žalobkyní předloženého výpisu z účtu za část měsíce červen 2019. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 16. 1. 2021 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěrue, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného, avšak nedostatečně zkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení (když v předložené části nájemní smlouvy potřebné údaje nejsou uvedeny), nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se pouze spokojila s tvrzením žalovaného v kartě zákazníka, že žádné, nezjišťovala, zda a kolik má žalovaný vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: xanon -240, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovod