27 C 52/2021-94 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 11. 2020 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 372 945,10 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 27. 8. 2018 smlouvu o úvěru vedenou na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], na základě níž poskytla žalovanému částku 400 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, proto právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo právo úvěr zesplatnit, což učinila dopisem ze dne 29. 1. 2020. Jistina byla vyčíslena na částku 372 945,10 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Pohledávka byla dne 9. 4. 2020 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaný uvedl, že nárok neuznává. Do doby, než se dostal do výkonu trestu, úvěr řádně splácel, poslední splátku v srpnu 2019. Banku o své situaci informoval, tak s ním však odmítla jednat o snížení či pozastavení splácení splátek. Požádal soud o povolení pokračování ve splátkách. Nyní je již na svobodě. V listopadu nastoupil do zaměstnání na dohodu o provedení práce s tím, že by tam měl mít příjem, jak uváděli na úřadu práce, 25 000 Kč, ale neví, zda to bude v čistém či hrubém. Je schopen platit měsíčně 10 000 Kč. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to předžalobní upomínky z 30. 9. 2020 včetně informace ČP o zásilce, rozhodnutí o zesplatnění z 29. 1. 2020, smlouvy o úvěru z 27. 8. 2018, výpisu z úvěrového účtu, smlouvy o postoupení pohledávek z 17. 3. 2020 včetně přílohy, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky z 9. 4. 2020, dopisu z 3. 1. 2020, žádosti o poskytnutí úvěrového produktu z 27. 8. 2018, evidence neplatných dokladů a potvrzení zaměstnavatele. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru č. [bankovní účet] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 27. 8. 2018 mezi [právnická osoba] jako bankou a žalovaným jako klientem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 400 000 Kč. Žalovaný učinil tuto skutečnost nespornou. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s úrokem 8,9 % p.a. v pravidelných měsíčních splátkách po 5 451 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 9. 2018 Poslední splátka ve výši 4 286 Kč bude splatná 19. 7. 2027. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 86 763,16 Kč. Z potvrzení zaměstnavatele ze dne 20. 8. 2018 soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného uvedl, že je žalovaný u něj v pracovním poměru od 3. 4. 2018. Pracovní poměr je sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2018. Průměrný čistý příjem za poslední 3 měsíce činí 21 306 Kč a není z něj prováděna žádná srážka. V žádosti o úvěr ze dne 27. 8. 2018 žalovaný dále uvedl, že nesplácí žádné další úvěry ani půjčky, nájem činí 0 Kč (druh bydlení zde není uveden) a ostatní splátky (výživné, srážky ze mzdy, léky apod.) činí 0 Kč. Z dopisu ze dne 29. 1. 2020 soud zjistil, že tímto dopisem banka zesplatnila předmětný úvěr z důvodu prodlení s jeho splácením. Dluh činí 376 388 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 17. 3. 2020 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Ze seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 4. 2020 soud zjistil, že banka oznámila žalovanému postoupení předmětné pohledávky z úvěru na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 400 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Vzhledem k tomuto jsou námitky žalovaného ohledně neochoty banky s ním jednat o splátkách bezpředmětné, neboť vzhledem k neplatnosti smlouvy je od počátku neplatné i ujednání o splátkách a jejich výši. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala potvrzení zaměstnavatele o jeho mzdě, avšak z ní je patrné, že žalovaný má pracovní smlouvu uzavřenu na dobu určitou jen do 31. 12. 2018, přestože dle smlouvy měl úvěrové splátky splácet do 19. 7. 2027, tedy o cca 8,5 roku déle. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, zejm. náklady na bydlení, energie, dojíždění, stravování a ošacení, když se pouze spokojila s prohlášením žalovaného v žádosti o nulových výdajích. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel bankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností, když vycházela pouze z údajů uvedených v žádosti žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoud