21 C 408/2022-23 — Okresní soud v Karviné

Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu neuhrazeného televizního poplatku, který byl žalovaný z pozice držitele televizního přijímače žalobkyni povinen platit podle zvláštního zákona, a to za dobu od července 2019 do srpna 2020 po 135 Kč, tj. 1 890 Kč a zaplacení částky 63 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaný se dne [datum] přihlásil do příslušné evidence držitelů televizního přijímače jako poplatník televizního poplatku a odhlásil se až v květnu 2021. Tento poplatek však včas a řádně nehradil, neboť žalobkyni nezaplatil platby za období od července 2019 do srpna 2020, tj. celkem 14 měsíců po 135 Kč, tj. celkem 1 890 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění této povinnosti písemnou upomínkou ze dne [datum], žalovaný však ani poté ničeho neuhradil. Podle dodejky byla odesílatelem zásilky žalobkyně. Soud dále zjistil z registru smluv pod ID smlouvy: [číslo], že žalobkyně uzavřela se společností [právnická osoba] rámcovou dohodu o poskytování služeb dne [datum]. Na základě takto zjištěného skutkového stavu považuje soud žalobu za důvodnou. Žalovaný jakožto držitel televizního přijímače má podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, povinnost hradit žalobkyni televizní poplatky ve výši stanovené citovaným zákonem, tj. v částce 135 Kč měsíčně (§ 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích). Žalovaný tuto povinnost řádně nesplnil, když žalobkyni neuhradil poplatky za období od července 2019 do srpna 2020 celkem v částce 1 890 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalovaném vedle dlužných poplatků i zákonný úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný; ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to vždy ode dne následujícího po dni splatnosti poplatku dle § 7 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno v odstavci I. výroku tohoto rozsudku. Žalobkyně však nedoložila, že by výzvu k zaplacení zaslala/uplatnila vůči žalovanému prostřednictvím společnosti [právnická osoba] Soud proto žalobkyni nepřiznal nárok na zaplacení částky 63 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 953 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 600 Kč ve výši 126 Kč.