27 C 101/2022-47 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 12. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 16 327 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 2. 3. 2021 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas a na úvěr dosud uhradil pouze 2 258 Kč. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalovaném zaplacení 16 327 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 14 248 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem v celkové výši 735 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 200 Kč a smluvních pokut v celkové výši 450 Kč. 2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému na den 8. 11. 2022 se žalobkyně ani žalovaný nedostavili. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul. 4. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, předsmluvních informací, předžalobní výzvy včetně podacího archu, opisu výpisu přijatého ověřovacího poplatku, opisu výpisu proplacení smlouvy, splátkového kalendáře, sazebníku poplatků, kopie dokladů, printscreenu na čl. 21 – 22 spisu a úvěrové zprávy na čl. 23 - 30. 5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 6. Ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 3. 2021 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný tohoto dne uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem do 1. 4. 2021 Celkem tak byl povinen vrátit částku 15 450 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaný sdělil výši příjmu 60 000 Kč jako OSVČ a výši výdajů na bydlení 6 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnosti. Žalovaný poskytnul kopii občanského průkazu. Z výpisu z účtu soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému na jeho účet částku 15 000 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný dosud uhradil částku 2 258 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne 5. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu 16 327 Kč do 30 dnů od sepsání této výzvy. Z podacího archu soud zjistl, že tento dopis byl žalovanému odeslán na adresu ve smlouvě dne 8. 11. 2021. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 7. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně řádně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Žalobkyně pouze předložila, že prověřila žalovaného ve veřejně dostupných databázích SOLUS, NRKI. Dále tvrdila, že jí žalovaný sdělil výši příjmu 60 000 Kč jako OSVČ a výdajů 6 000 Kč na bydlení, avšak tato tvrzení nijak neprokázala, když žádné další důkazy k příjmové a výdajové stránce žalovaného nepředložila, a soud proto prověření úvěryschopnosti žalovaného žalobkyní považuje za zcela nedostatečné. K jednání nařízenému na den 8. 11. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. 8. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 12 742 Kč (rozdíl mezi jistinou 15 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 2 258 Kč). Žalovaný byl nepochybně k vrácení bezdůvodného obohacení vyzván dopisem ze dne 5. 11. 2021 30denní výzva od vystavení výzvy k dobrovolné úhradě dluhu uplynula dne 5. 12. 2021. Soud žalobkyni př