27 C 106/2022-74 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 8. 2021 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 24 009,98 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi její předchůdkyní [právnická osoba] AG a žalovanou byla dne 14. 8. 2014 uzavřena Smlouva o půjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 75 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 8,5 % ročně v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 1 333,38 Kč, a to do 10. 8. 2020. Žalovaná však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradila splátky řádně a včas a dostala se do prodlení s úhradou splátek úvěru, když poslední splátku uhradila dne 20. 9. 2019 ve výši 635,52 Kč. Banka proto úvěr zesplatnila dopisem ze dne 20. 10. 2020. Žalobkyně nabyl pohledávku za žalovaným dne 1. 6. 2017 na základě Smlouvy o převodu části závodu o převodu bankovních aktivit ze [příjmení] [příjmení] [jméno], organizační složka, se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [IČO]. Žalobkyně se touto žalobou domáhá zaplacení jistiny ve výši 22 598,78 Kč s poplatky ve výši 1 411,20 Kč a smluvních úroků ve výši 1 520,35 Kč, což jsou nezaplacené řádné úroky ve výši 8,5 % z dlužné jistiny ode dne poskytnutí úvěru do dne splatnosti, a zákonného úroku z prodlení z jistiny a poplatků ode dne splatnosti úvěru do zaplacení. 2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila. 3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, VOP, obchodních podmínek pro úvěrové produkty, měsíčního výpisu, prohlášení o okamžité splatnosti včetně podacího archu, struktury dluhu, souhrnného výpisu z účtu, předžalobní upomínky včetně podacího archu a výpisu na čl. 31 – 49 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o půjčce soud zjistil, že dne 14. 8. 2014 soud zjistil, že [právnická osoba] AG jako věřitel a žalovaná jako dlužník uzavřeli elektronicky smlouvu, jejímž předmětem byl závazek věřitele poskytnout žalované půjčku ve výši 75 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutou částku spolu se sjednaným úrokem ve výši 8,5 % ročně v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 1 333,38 Kč splatných dle splátkového kalendáře vždy k 10. dni kalendářního měsíce. Poslední splátka byla dle splátkového kalendáře splatná dne 10. 8. 2020. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalovaného. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalované na účet uvedený ve smlouvě dne 14. 8. 2014 částku 75 000 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud uhradila částku 82 533,23 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen. 12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalované na jeho účet částku 75 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Předně soud konstatuje, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z. a nikoli smlouvu o zápůjčce podle § 2390 o. z. Není totiž rozhodné, jak účastníci smlouvu označili v textu listiny, ale obsah smlouvy. Smlouva o zápůjčce je smlouvou reálnou, tj. vzniká poskytnutím plnění zapůjčitelem, avšak v daném případě k plnění, tj. poskytnutí peněžních prostředků došlo následně po uzavření smlouvy. Odlišné posouzení smluvního typu soudem však nemá větší vliv na výsledek sporu. Soud má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, tedy že by zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalované. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu i § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) (který má podobný dosah a k němuž je judikatura bohatší), a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla