27 C 124/2022-48 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 1. 2022 se domáhala žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 12 751,30 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným prostřednictvím mandatáře dne 16. 6. 2020 Smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 397 Kč na nákup zboží. Žalovaný se zavázal splácet úvěr a úroky formou 24 měsíčních splátek po 510 Kč počínaje dnem 15. 7. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas a do podání žaloby uhradil pouze 0 Kč. Žalovaný dosud neuhradil splátky ve výši 2550 Kč splatné do zespaltnění, jistinu splatnou v důsledku zrušení úvěrové smlouvy ve výši 7 331,77, úroky z prodlení ve výši 56 Kč, náklady na upomínky 450 Kč, náklady na odeslání upomínky o okamžité splatnosti ve výši 200 Kč a smluvní pokutu za prodlení ve výši 153 Kč a za zrušení úvěrové smlouvy ve výši 2 010,53 Kč. 2. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila a k jednání se nedostavila. 3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, žádosti, obchodních podmínek, sazebníku, sdělení o ukončení smlouvy včetně dodejky, předsmluvních informací, přehledu plateb, mandátní smlouvy, potvrzení o poskytnutí úvěru a předžalobní upomínky včetně podacího archu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Z žádosti o úvěru a smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 6. 2020 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující prostřednictvím prodejce [právnická osoba], a.s. a žalovaná jako úvěrovaný uzavřely tohoto dne v písemné podobě smlouvu, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 8 937 Kč na nákup zboží, a to televizoru. Žalovaná se zavázala splácet vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem 18,23 % a pojištěním v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 510 Kč splatných vždy k 15 dni v měsíci, počínaje dnem 15. 7. 2020. Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla čistý příjem 10 000 Kč (mateřská dovolená) a příjem domácnosti 40 000 Kč, počet dětí 3, výdaje na bydlení 10 000 Kč, rodinný stav vdaná a bydlení podnájem/pronajatý byt či dům. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně poskytla [právnická osoba], a.s. dne 13. 7. 2020 částku 8 937 Kč. Z oznámení o zesplatnění ze dne 30. 11. 2020 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru ke dni 16. 11. 2020, a vyzvala ji k okamžité úhradě celého dluhu ve výši 10 720,77 Kč nejpozději do 20. 12. 2020. Z dodejky soud zjistil, že dopis byl odeslán žalované dne 30. 11. 2020 a vrácen žalobkyni dne 2. 12. 2020, protože žalovaná je na uvedené adrese neznámá. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen. 12. Podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 13. Podle ust. § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 14. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy vyplatila ve prospěch žalované částku 8 937 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně se spokojila pouze s tvrzeními žalované, které zaznamenala do úvěrové smlouvy, ale blížeji příjmovou ani výdajovou stránku žalované nezkoumala. Nevyžádala si potvrzení o výši dávek a příjmech domácnosti. Žalobkyně rovněž blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalované. Není doložena žádná nájemní smlouva, žádný doklad o skutečných výdajích na bydlení a energie, jaké částky vynaloží na 3 děti. Pokud si žalobkyně tyto doklady skutečně vyžádala, pak je soudu ani přes poučení k důkazu nepředložila. Žalobkyně vzhledem k osobním poměrům žalované, k její životní situaci, rodinnému stavu, počtu osob v domácnosti a typu bydlení vycházela z obecných ekonomických modelů, aniž by se snažila výdaje žalované více konkretizovat a aniž by si je nechala doložit. Soud na základě zjištěných skutečností v tomto případě dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku jak příjmů, tak výdajů žalované, vycházela z matematických propočtů, resp. pomocných parametrů a údajů o výdajích poskytnutých samotnou žalovanou, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závě