27 C 147/2022-52 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 11. 2021 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 15 030,09 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 6. 7. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 7 181 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 287 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 30. 8. 2018. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Žalovaný uhradil pouze 4 252,47 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 30. 8. 2018 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 7 845,02 Kč a na souhrnném poplatku 4 527,31 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 3 210,36 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1 269,57 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 21. 1. 2020. Dále její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne 13. 3. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 7. 5. 2018. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel. Žalovaný uhradil pouze 19 705,53 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 7. 5. 2018 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 2 657,76 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 2 334,06 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 684,14 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 21. 1. 2020. Pohledávky byly ke dni 20. 1. 2020 postoupeny na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to 2x smlouvy o zápůjčce včetně obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, rozsudku na čl. 31-33 spisu, dvou zákaznických karet na čl. 27 a 28 spisu a dvou uznání dluhu žalovaným ze dne 11. 4. 2018 a 25. 6. 2018. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 6. 7. 2017 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 7 181 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 287 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 30. 8. 2018. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je nájemník, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, ze zaměstnání má příjem 11 258 Kč a další příjem 9 000 Kč a na jiné dluhy u věřitele platí splátky 1 422 Kč měsíčně. Jeho odhadované měsíční výdaje činí 5 000 Kč. Při sepsání karty předložil ústřižky za měsíce 3, 4, 5 a 6/2017. Ústřižky však soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 4 252,47 Kč. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 13. 3. 2017 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 7. 5. 2018. Z karty zákazníka soud zjistil, že v ní žalovaný uvedl, že druh jeho bydlení je nájemník, je svobodný, nemá vyživovací povinnosti, ze zaměstnání u [právnická osoba] s.r.o. má příjem 16 000 Kč a další příjem 5 000 Kč, nemá jiné dluhy a jeho odhadované měsíční výdaje činí 7 000 Kč. Při sepsání karty předložil pracovní smlouvu [číslo] na dobu neurčitou, 3 výplatní pásky za měsíce 12/2016, 1 a 2/2017 a SIPO za měsíce 12/2016, 1 a 2/2017 Tyto dokumenty však soudu předloženy nebyly. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 19 705,53 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 1. 2020 mezi společností [právnická osoba] postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o zápůjčce, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byly i pohledávky za žalovaným ze smlouvy o zápůjčce. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě 2 uzavřených smluv o zápůjčce předala žalovanému částku 2x 10 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvy o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatné, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smluv o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice dle záznamu v kartě zákazníka vyžádala u starší smlouvy o zápůjčce pracovní smlouvu, výplatní pásky žalovaného a SIPO a u novější smlouvy blíže neidentifikované ústřižky za měsíce 3, 4, 5 a 6/2017, avšak soudu tyto doklady soudu nepředložila. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně tedy neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a hlavně výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se spokojila pouze s jeho prohlášením v zákaznické kartě, že tyto činí celkem 5 000 Kč, resp. 7 000 Kč měsíčně. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13,