27 C 183/2022-60 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 3. 2022 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 51 128,89 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne 12. 9. 2019 Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka [číslo] na základě níž poskytla žalované částku 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i smluvený úrok 18,7 % a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách po 1 275,26 Kč, a to počínaje dnem 20. 10. 2019. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, proto byl úvěr dopisem ze dne 25. 5. 2020 zesplatněn. Žalovaná dluží žalobkyni na jistině částku 49 053,89 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 3 949,52 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaná měla zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 2 075 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 16. 9. 2021 ve výši 6 188,52 Kč, úrok z prodlení ve výši 10,00 % p.a. z částky 49 053,89 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 18,70 % p.a. z částky 49 053,89 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení. Pohledávka byla smlouvou ze dne 16. 9. 2021 postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila. 3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, výpisu z úvěrového účtu, sazebníku, předžalobní výzvy včetně podacího archu, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, platební historie, formuláře včetně vysvětlení, žádosti o úvěr, vyjádření k procesu posouzení úvěryschopnosti a oznámení banky o prohlášení úvěru za splatný včetně podacího archu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka [číslo] bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 12. 9. 2019 mezi společností [právnická osoba] jako bankou a žalovanou jako klientem. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč zasláním na její účet. Žalovaná se zavázala splácet jistinu a 18,7% úrok v pravidelných měsíčních splátkách po 1 275,26 Kč, a to počínaje dnem 20. 10. 2019. Dle bodu 10. smlouvy případem porušení je každá z následujících událostí: a) Klient poruší kterékoli smluvní ujednání obsažené ve smluvní dokumentaci a/nebo poruší kterékoli smluvní ujednání uzavřené s kteroukoliv ze Společností [jméno]. Dle bodu 11. pokud dojde k Případu porušení je Banka oprávněna: a) prohlásit svým rozhodnutím kterékoli dluhy Klienta vůči Bance za ihned splatné a požádat Klienta o jejich předčasné splacení. Banka o svém rozhodnutí písemně vyrozumí Klienta, zejména mu sdělí den, k němuž prohlásila dluhy Klienta za ihned splatné a lhůtu, v níž je Klient povinen příslušné dluhy Bance uhradit. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalované byla na její účet bankou poskytnuta dne 12. 9. 2019 částka 50 000 Kč. Z dopisu banky ze dne 27. 5. 2020 soud zjistil, že kvůli opakovanému porušování smluvních podmínek prohlásila banka předmětný úvěr ke dni 25. 5. 2020 za splatný. Žalovaná byla vyzvána k úhradě částky 55.183,05 Kč do 10. 6. 2020. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud uhradila na úvěr částku 3 823,09 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 16. 9. 2021 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla pod [číslo] i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 12. 9. 2019 poskytla žalované částku 50 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně sice uvedla, že„ žádost klienta byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti [právnická osoba] a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byli kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Hodnocení úvěruschopnosti klienta bylo individuální; v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází banka z příjmu, který klient deklaroval v žádosti; v tomto případě byl použit příjem ve výši 15 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. A dále z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti neměl klient v době podání žádosti závazky. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient neměl v době podání žádosti závazky.“ Žalobkyně však nijak nedoložila, že by její předchůdkyně skutečně zkoumala na základě konkrétních dokladů předložených žalovanou její příjmovou a výdajovou stránku. Soudu nebyly předloženy žádné doklady od žalované prokazující její příjmy ani výdaje (na bydlení, energie, léky, dopravu do práce, případné vyživovací povinnosti, další dluhy, úvěry a půjčky či jiné závazky). Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Předchůdkyně žalobkyně proto zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala otázku příjmů a výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad čl