27 C 198/2022-45 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 11. 1. 2022 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 15 573,44 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou prostřednictvím internetu dne 17. 10. 2020 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 19 999 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni tuto částku spolu s úroky a poplatky v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 1 099 Kč. Žalovaná však své smluvní závazky neuhradila řádně a včas a na úvěr dosud nic neuhradila. Žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalované zaplacení částky 15 573,44 Kč sestávající z: - neuhrazené jistiny ve výši 13 773,44 Kč, - nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč, - smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč, - kapitalizovaného úroku do sepsání žaloby ve výši 2 101,23 Kč, - kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 121,40 Kč. 2. Žalovaná k věci uvedla, že předmětnou smlouvu uzavřela. Při uzavírání smlouvy po ní zaměstnanci žalobkyně nechtěli vidět nějaké papíry o jejích příjmech a výdajích, např. kolik vydělává či kolik má dávek, zda platí nájemné a energie a v jaké výši, tak nic z tohoto po ní vidět nechtěli, nic takového nepředkládala. Pokud jde o výši dlužné částky, uvedla, že v srpnu 2022 zaplatila část dluhu ve výši 1 500 Kč. 3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to úvěrové smlouvy, úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, výzvy ke splacení celého dluhu včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, ústřižku poštovní poukázky, spisu zdejšího soudu sp. zn. 24 C 21/2022, zejména rozsudku na čl. 30 – 31 spisu. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 10. 2020 soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel a žalovaná tohoto dne písemně uzavřely smlouvu o úvěru na nákup zboží, na základě níž se věřitel zavázal poskytnout žalované částku 19 999 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s 27,47% úrokem poplatky v pravidelných 24 měsíčních splátkách po 1 099 Kč. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky věřitele a ceník. Žalovaná ve smlouvě sdělila výši příjmu 18 000 Kč ze zaměstnání a příjem ostatních členů domácnosti 35 000 Kč, počet vyživovacích povinností 0, druh bydlení nájem. Nejsou zde uvedeny žádné údaje k jejím výdajům. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud na úvěr uhradila částku 11 210 Kč. Zesplatňujícím dopisem ze dne 12. 10. 2021 má soud za prokázáno, že v důsledku prodlení žalované se splácením úvěru došlo k zesplatnění předmětného úvěru a žalovaná byla vyzvána k zaplacení částky 16 777,07 Kč do 14 dnů. Z podacího archu soud zjistil, že výzva byla zaslána žalované na adresu uvedenou ve smlouvě dne 13. 10. 2021. Z ústřižku poštovní poukázky ze dne 24. 8. 2022 soud zjistil, že žalovaná tohoto dne uhradila žalobkyni částku 1 500 Kč pod [variabilní symbol]. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. 10. 2022, č.j. 24 C 21/2022-30, soud zjistil, že předmětem řízení byl dluh žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] kde byla žalované na tento úvěr započtena platba ze dne 24. 8. 2022 ve výši 1 500 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě písemně uzavřené smlouvy poskytla žalované částku 19 999 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně nijak nedoložila, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Žalobkyně nepředložila žádné listiny vztahující k příjmům a výdajům žalované a vycházela pouze z tvrzení žalované a ze statistických modelů a tvrzení žalované, navíc žalovaná popřela, že by takové listiny po ní zaměstnanci žalobkyně vyžadovali. K jednání nařízenému na den 28. 11. 2022, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu poslední možnost být o tomto poučena. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. 7. Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohace